Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 54 378 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 667 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 73 045 Kč od 18. 7. 2025 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 13 079,52 Kč, úroku ve výši 78,56 % ročně z částky 58 806,75 Kč od 18. 7. 2025 do 10. 8. 2025 ve výši 2 945,52 Kč a úroku ve výši 12 % ročně z částky 58 806,75 Kč od 11. 8. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 18. 7. 2025 dosáhne částky 233 625 Kč, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 865 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila nesplaceným úvěrem poskytnutým žalovanému ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené [datum] prostřednictvím internetu přes webové stránky. Žalovaný z poskytnutého úvěru [částka] hradil jednu splátku po datu splatnosti, přičemž od června 2025 již splátky nehradil, proto z důvodu prodlení došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná částka se skládá z neuhrazené jistiny ve výši [částka] s úroky, ze smluvní pokuty ve výši [částka] s úroky, smluvní pokuty ve výši [částka], z nákladů na vymáhání ve výši [částka] spolu s úroky a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši [částka].
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a ani k jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud za podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), rozhodl v jeho nepřítomnosti.
3. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru (úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu), uzavřela [datum] s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které mu téhož dne vyplatila na jeho účet vedený u [právnická osoba]., č. ú. [č. účtu] částku [částka] (doklad o vyplacení úvěru). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit společně s příslušenstvím v celkové výši [částka], zahrnující úrok s úrokovou sazbou 78,56 % ročně, v 48měsíčních splátkách ve výši [částka], splatných nejpozději 12. dne každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (smlouva o úvěru, formulář pro informace o úvěru). Dle přílohy č. [hodnota] smlouvy o úvěry – Pojištění schopnosti splácet úvěr - byl žalovaný povinen platit částku [částka] měsíčně za pojištění schopnosti splácet úvěr, jež tvořila součást všech splátek úvěru, přičemž žalovaný neuhradil 2 x [částka] za pojištění obsažená ve splátkách č. [hodnota] a 3. Součástí smlouvy o úvěru byl předsmluvní formulář, ve kterém žalovaný označil svého zaměstnavatele [právnická osoba], IČO: [Anonymizováno], uvedl, že bydlí ve vlastním, nikoliv v nájmu a sdělil své osobní údaje (rodné číslo, bydliště, telefonní číslo [tel. číslo] e-mailový kontakt). Dále sdělil, že jeho celkové příjmy činí [částka], výdaje činí [částka], z čehož náklady na bydlení tvoří částku [částka] měsíčně, splátky dříve poskytnutých úvěrů částku [částka], náklady na ostatní nezbytné pravidelné výdaje [částka] (hodnocení klienta ze dne [datum], karta klienta). Z doloženého výpisu z účtu žalovaného se podává, že příjem žalovaného ze zaměstnání činil [částka] v listopadu 2024, [částka] v prosinci 2024, [částka] v lednu 2025 a [částka] v únoru 2025 (detail úhrady z účtu č. [č. účtu]). Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila v registru SOLUS, ve kterém nebyly zjištěny žádné splátky žalovaného po splatnosti (výpis z registru SOLUS). Z výpisu z NRKI se podává, že žalovaný v rámci posouzení úvěruschopnosti spadala do kategorie IV představující vyšší riziko nesplácení úvěru; žalovaný žádal o úvěr u 6 finančních institucí; součet celkových zbývajících čerpaných částek žalovaným činil [částka] (viz výpis z NRKI). Žalovaný od okamžiku poskytnutí úvěru uhradil 1 splátku splatnou dne [datum] v plné výši dne [datum]; kromě první splátky žalovaný již neuhradil ničeho (splátkový kalendář, karta klienta). Dne [datum] žalobkyně sepsala oznámení o zesplatnění úvěru v důsledku prodlení žalovaného se splátkami a zároveň jej vyzvala k úhradě částky [částka] do 10 dnů od odeslání (oznámení o zesplatnění úvěru, dodejka). K zesplatnění úvěru došlo poté, co byl žalovaný upozorněn na neuhrazené splátky č. [hodnota], 3 splatných dne [datum], [datum] v dopise ze dne [datum], také splátky č. [hodnota] splatné dne [datum] v dopise ze dne [datum] (výzvy k zaplacení ze dne [datum], [datum]). Po zesplatnění úvěru žalovaný již ničeho nezaplatil (karta klienta). Dne [datum] žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky do 15 dnů od odeslání (předžalobní výzva ze dne [datum]), přičemž výzva byla žalovanému zaslána doporučeně téhož dne (podací arch).
4. Z ostatních předložených důkazů soud neučinil žádný relevantní skutkový závěr, proto se jimi v odůvodnění blíže nezabývá.
5. Vůči žalovanému jsou u zdejšího soudu vedena nalézací civilní řízení ve věci [spisová značka] o zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba]., řízení ve věci [spisová značka] o zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené se společností [právnická osoba]., řízení ve věci [spisová značka] o zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba], [spisová značka], ve věci [spisová značka] o zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba] (z úřední činnosti soudu – přehled řízení).
6. Soud právně podřadil věc pod ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta první, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. V souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a recentní judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu České republiky (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) soud nejprve zkoumal, zda žalobkyně jakožto úvěrující při poskytnutí daného spotřebitelského úvěru dostatečně prověřila schopnost žalovaného jakožto úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, protože pokud by žalobkyně dostatečně neprověřila žalovaného nebo mu poskytla úvěr i přes svá negativní zjištění, byla by úvěrová smlouva v takovém případě neplatná. Tato povinnost je žalobkyni uložena v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy navíc platí, že součástí požadované odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že nespoléhá pouze na údaje o schopnosti úvěr splácet, tvrzené samotným žadatelem, ale sám si tyto jím sdělené údaje prověří, resp. si je nechá od žadatele o úvěr doložit. V tomto směru však žalobkyně v řízení neprokázala, že by jako poskytovatelka úvěru této své zákonné povinnosti dostála, tedy že by v daném případě zjišťovala, či si nechala dostatečně prokazatelně žalovaným doložit, že jeho pravidelný příjem ze zaměstnání bude po dobu 4 let, po kterou měl úvěrový vztah trvat, dostatečný k pokrytí skutečných výdajů žalovaného.
11. Žalobkyně poskytla žalovanému poměrně vysoký úvěr 59 000 Kč, přestože měla ověřen jen příjem žalovaného, který tvořila mzda, přičemž k výdajům žalovaného žalobkyně vůbec nepřihlédla. Žalobkyně při svých úvahách o úvěruschopnosti vycházela pouze z informací o výdajích sdělených žalovaným, jež nebyly nijak doloženy, přestože lze předpokládat minimálně existenci dokladu o úhradách nákladů spojených s bydlením. Žádný doklad o tomto významném pravidelném měsíčním výdaji však předložen nebyl a tvrzená částka o výdajích na bydlení ve výši 5 010 Kč tak zůstala neprokázaná, stejně jako částka 0 Kč o ostatních nákladech na běžnou spotřebu a výdajích na jiné závazky z úvěrových smluv. Žalobkyně přitom muselo být zřejmé, že žalovaný ze svých příjmů nemůže pokrýt splátky jiných existujících závazků z úvěrů, jejichž existence je zřejmá z výpisů z registru SOLUS a NRKI, dále jeho náklady na bydlení, náklady vynakládané na stravu, dopravu, léky, ošacení, drogerii, provoz mobilního telefonu, případné náklady na výživu jiných osob aj. Odpovědnost za posouzení bonity spotřebitele, tedy jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr je zákonem uložena poskytovateli úvěru pod sankcí neplatností smlouvy v případě, že tak jako poskytovatel úvěru neučiní. Žalobkyně však zcela rezignovala na svou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného porovnáním jeho skutečných příjmů a výdajů např. z výpisů z účtu žalovaného před poskytnutím úvěru. Žalovaný jako osoby žádající o úvěr může totiž zkreslovat či záměrně modifikovat svou skutečnou majetkovou situaci, motivována cílem získat peněžní prostředky z úvěru. Spotřebitelský úvěr měl být poskytnut pouze v tom případě, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že tady nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný však v tomto případě, na základě výše uvedeného, schopnost splácet úvěr neměl, o čemž také svědčí skutečnost, že nebyl schopen dostát svým finančním závazkům, jež jsou předmětem tohoto řízení i dalších řízení vedených u zdejšího soudu pro dluhy z úvěrových smluv. Žalobkyně bez dostatečného podkladu vyhodnotila, že žalovaný je schopen hradit splátky ve smluvené výši, ač zcela rezignovala na zjištění, jaký je celkový souhrn všech splátek úvěrů a jiných výdajů žalovaného a zda k jejich pokrytí postačí měsíční příjem žalovaného, což se již po první splátce ukázalo být mylným, když žalovaný byl upomínán již od 2. splátky pro neplacení splátek. Je evidentní, že své dluhy žalovaný hradil jen za cenu postupného zadlužování, což by žalobkyně zjistila, pokud by prověřovala nejen příjmy, ale i výdaje žalovaného a nespokojila se s modelovými výdaji. Pokud přesto žalobkyně úvěr žalovanému poskytla, vymyká se takové počínání i jen běžné opatrnosti.
12. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, resp. ani po výzvě soudu s upozorněním na následky neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění své povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr ve sjednané lhůtě. Z daného plyne, že úvěrová smlouva jako spotřebitelská smlouva je neplatná, neboť odporuje § 580 odst. 1 o. z. K neplatnosti soud přihlédl bez návrhu, tedy ex lege dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo potřeba, aby žalovaný na tuto neplatnost upozornil.
13. Soud však v souladu s § 118a odst. 2 o.s.ř. právně nárok uplatněný žalobkyní posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z., neboť bylo v řízení prokázáno, i přes neplatnou úvěrovou smlouvu, že žalobkyně na základě této neplatné smlouvy přesto žalovanému poskytla bezhotovostně částku 59 000 Kč na jeho účet, na kterou žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 4 622 Kč. Žalovaný je tak povinen vrátit zbývající část poskytnuté částky žalobkyni jako vlastnici pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, a to dle možností žalovaného, v době přiměřené. S ohledem na chybějící stanovisko žalovaného, a s ohledem na zbývající výši bezdůvodného obohacení, jež má žalovaný žalobkyni vrátit, tedy částku 54 378 Kč (59 000 Kč – 4 622 Kč), soud považoval lhůtu stanovenou v § 160 odst. 1 o.s.ř., tedy do 3 dnů od právní moci rozsudku, za lhůtu dostatečnou, protože žalovaný o povinnosti vrácení dluhu žalobkyni věděl, resp. mohl vědět již z předžalobní výzvy, jež mu byla zaslána 29. 12. 2025 (doručena dle § 573 o.z. třetí pracovní den po odeslání). Soud proto zavázal žalovaného k zaplacení částky 54 378 Kč ve výroku I, kdy v této části žalobu považoval za důvodnou, i když z jiného než v žalobě uplatněného právního důvodu.
14. S ohledem na neplatnost smlouvy nebylo možné žalobkyni přiznat jakéhokoli poplatky, příslušenství či smluvní pokutu, které žalobkyně odvozovala z předmětné úvěrové smlouvy, neboť příslušenství sdílí osud věci hlavní podle § 510 odst. 2 o. z. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení, jelikož zaslané výzvy žalovanému nelze pokládat za výzvy k zaplacení dluhu z titulu bezdůvodného obohacení, když tato skutečnost nastala až konstitutivním rozhodnutím soudu. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Soud tedy v části specifikované ve výroku II žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť zde uvedené nároky mají původ v absolutně neplatné smlouvě.
15. Žalobkyně byla ve věci úspěšnější než žalovaný, kdy její úspěch představoval 55 %, proto má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na částečnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 10 %. Náklady řízení žalobkyni byly přiznány ve výroku III. ve výši 2 865 Kč, odpovídající 10 % z částky 28 652 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 307 Kč, z odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 18 320 Kč z tarifní hodnoty 86 124 Kč za 4 úkony právní služby á 4 580 Kč (převzetí a přípravu zastoupení, výzva k plnění, žaloba, účast u jednání) podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“); hotových výdajů advokáta 1 800 Kč za výše uvedené úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu; 21 % DPH z odměny a paušálních nákladů (20 120 Kč) podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 4 225 Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
16. Soud nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení za doplnění žalobních tvrzení k výzvě soudu, neboť nejde o účelně vynaložené náklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4715/2017).
17. Dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. je povinnost v rozsudku uložená splatná v obecné pariční lhůtě, když za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků, pro které by bylo namístě stanovit lhůtu plnění jinou (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).