Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 450 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 37 633 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9 791,99 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 295,12 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 36 058,56 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 36 058,56 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 57 083 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 791,99 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 11 295,12 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve 14,75 % ročně z částky 36 058,56 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení a úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 36 058,56 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen smlouva o úvěru), uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], IČ [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným, kterou byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný uhradil na dluh celkem částku 29 550 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 36 058,56 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 21 024,44 Kč a výše uvedeného smluvního úroku a úroku z prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila nesplacenou pohledávku za žalovaným ze smlouvy o úvěru na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum].
2. Žalobce i žalovaný souhlasili v souladu s § 115a o. s. ř. s projednáním věci bez nařízení jednání s tím, že soud má zato, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.
3. Právní předchůdkyně žalobkyně jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru uzavřela dne 13. 1. 2023 s žalovaným smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžní částky žalovanému ve výše 49 000 Kč, a to bezhotovostně při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet v hotovosti ve 12 splátkách po 7 220 Kč měsíčně, přičemž poslední splátka byla splatná dne 13. 1. 2024. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, pracuje jako údržbář a jeho čistý měsíční příjem činí cca 28 553 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 30 000 Kč, odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 3 000 Kč a výdaje žalovaného na splátky z úvěrů činí 0 Kč. Žalovaný uhradil naposledy splátku úvěru dne 20. 11. 2024. S ostatními splátkami byl v prodlení. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 29 550 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky z předmětné smlouvy o úvěru v dopise ze dne 16. 1. 2026, zaslaným žalovanému doporučeně téhož dne (smlouva o spotřebitelském úvěru, zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr, zařazení zákazníka do pojistného programu, tabulka umoření, transakční výpis, předžalobní výzva, podací lístek).
4. Předmětná pohledávka za žalovaným byla postoupena právní předchůdkyní žalobkyně jako postupitelem na žalobkyni jako postupníka smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 21. 10. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně v dopise ze dne 21. 10. 2025, kterým byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od data doručení. Oznámení bylo žalovanému zasláno doporučeně dne 21. 11. 2025 (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, potvrzení o uhrazení úplaty, podací lístek).
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě dostupných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta první, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost uloženou jí v zákoně o spotřebitelském úvěru, a to řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy s ohledem na celkovou majetkovou situaci žalovaného, zjištěnou na základě dostupných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, které mohla od žalovaného získat a ověřit, bez důvodných pochybností vyhodnotit možnost žalovaného poskytnutý úvěr ze smlouvy o úvěru splácet a splatit. Přestože žalobkyně v žalobě uvedla, že právní předchůdkyni žalobkyně byly předloženy žalovaným listiny prokazující jeho bonitu a udržitelnost jeho příjmů, žádnou z listin žalobkyně soudu nepředložila, ač k tomu byla vyzvána. Lze se tedy jen domnívat, zda příjmy a výdaje žalovaným tvrzené odpovídají realitě, která by umožňovala žalobkyni udělat jasný závěr o schopnostech žalovaného úvěr splatit. Navíc zde bylo vycházeno pouze výlučně z tvrzení žalovaného, jež nebylo podpořeno žádnou listinou v podobě nájemní smlouvy, výpisu z účtu o platbách za bydlení a dalších výdajů. Žalovaný jako osoby žádající o úvěr může zkreslovat či záměrně modifikovat svou skutečnou majetkovou situaci, motivována cílem získat peněžní prostředky z úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost, neprováděla lustraci žalovaného ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI), respektive ani tato činnost nebyla žalobkyní doložena. Uvedená povinnost k posouzení bonity spotřebitele, tedy jeho schopnosti splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, je zákonem uložena poskytovateli úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že by tak poskytovatel úvěru neučinil. Spotřebitelský úvěr měl být poskytnut žalovanému pouze v případě, že z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.
11. Právní úprava v této věci vychází mj. z transponované směrnice č. 2008/48/ES, ve které v článku 8 odst. 1 věta první bylo stanoveno, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V článku 23 směrnice č. 2008/48/ES se dále stanoví, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření na zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Přesto, že přesný postup při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele není nijak zákonem o spotřebitelském úvěru, ani transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES stanoven, je zřejmé, že poskytovatel úvěru je povinen vždy řádně, se všemi znalostmi profesionála a s péčí řádného hospodáře prověřit úvěruschopnost úvěrovaného. Poskytovatel úvěru by si měl veškeré údaje týkající se finanční a majetkové situace spotřebitele řádně ověřit, a to zejména předložením potřebných listin, jako například výpisem z účtu, dokladem o nákladech na bydlení atd., a nikoliv spoléhat na tvrzení spotřebitele, které může být úmyslně, či neúmyslně zkresleno jeho subjektivním vnímáním. Žalobkyně, v tomto směru v řízení neprokázala, že její právní předchůdkyně tuto svou povinnost splnila, když ani k výzvě soudu nebylo žalobkyní dotvrzeno ani doloženo, jaká konkrétní zjištění vypovídající o úvěruschopnosti žalovaného učinila. Žalobkyně nedoložila podklady k pravidelným výdajům žalovaného a tím řádně reflektovala reálnou schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a mírně narušuje veřejný pořádek.
13. Soud proto uzavřel, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, resp. ani po výzvě soudu s upozorněním na následky neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o splnění své povinnosti náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr ve sjednané lhůtě. Z daného plyne, že smlouva o úvěru jako spotřebitelská smlouva je neplatné, neboť odporuje § 580 odst. 1 o. z. K neplatnosti soud přihlédl bez návrhu, tedy ex lege dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by bylo potřeba, aby žalovaný na tuto neplatnost upozornil.
14. Soud v souladu s § 118a odst. 2 o.s.ř. právně nárok ze smlouvy o úvěru uplatněný žalobkyní posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., neboť bylo v řízení prokázáno, i přes neplatnou úvěrovou smlouvu, že žalobkyně na základě této neplatné smlouvy přesto žalovanému poskytla částku 49 000 Kč v hotovosti, na kterou žalovaný uhradil 29 550 Kč. O tuto částku soud dluh ponížil a zavázal žalovaného k zaplacení rozdílu ve výši 19 450 Kč (49 000 Kč – 29 550 Kč) ve výroku I, kdy v této části žalobu považoval za důvodnou, i když z jiného než v žalobě uplatněného právního důvodu.
15. Žalovaný je tak povinen vrátit poskytnuté částky žalobkyni jako vlastnici pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, a to dle možností žalovaného, v době přiměřené. S ohledem na chybějící stanovisko žalovaného, a s ohledem na výši bezdůvodného obohacení, jež má žalovaný žalobkyni vrátit, soud považoval lhůtu stanovenou v § 160 odst. 1 o.s.ř., tedy do 3 dnů od právní moci rozsudku, za lhůtu dostatečnou, protože žalovaný o povinnosti vrácení dluhu žalobkyni ze smlouvy o úvěry věděl, resp. mohl vědět již z předžalobní výzvy, jež mu byla zaslána 16. 1. 2026 (doručena dle § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání).
16. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nebylo možné žalobkyni přiznat jakéhokoli poplatky či příslušenství které žalobkyně odvozovala z předmětné úvěrové smlouvy, neboť příslušenství sdílí osud věci hlavní podle § 510 odst. 2 o. z. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení, jelikož zaslané výzvy žalované nelze pokládat za výzvy k zaplacení dluhu z titulu bezdůvodného obohacení, když tato skutečnost nastala až konstitutivním rozhodnutím soudu. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262). Soud tedy v části specifikované ve výroku II žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť zde uvedené nároky mají původ v absolutně neplatné smlouvě.
17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, proto má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož žalovaný žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).