Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

36 C 133/2024

Soud: Okresní soud ve ZlíněDatum rozhodnutí: 25. 9. 2024Č. j.: 36 C 133/2024-123Samosoudkyně: Mgr. Dana MatoušováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 3. 12. 2024Předmět řízení: o zaplacení 21 537,74 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSZL:2024:36.C.133.2024.1
neplatnost právního jednáníinsolvencesmlouva o úvěrupostoupení pohledávkybezdůvodné obohacení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (15) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 714,14 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 823,60 Kč, úroku ve výši 13,99 % ročně z částky 20 218,10 Kč za dobu od 19. 2. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 2 255,58 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 537,74 Kč za dobu od 19. 2. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi [právnická osoba]. (dále jen „banka) a žalovaným dne 25. 5. 2020, na základě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 41 285,86 Kč, proto banka úvěr ke dni 18. 2. 2022 zesplatnila. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje jistinu ve výši 17 722,10 Kč, poplatky ve výši 2 496 Kč, úroky kapitalizované za dobu od 8. 8. 2021 do 18. 2. 2022 ve výši 1 319,64 Kč a úroky z prodlení kapitalizované za dobu od 30. 3. 2021 do 18. 2. 2022 ve výši 2 255,58 Kč. Od navazujícího období, tj. ode dne 19. 2. 2022 do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 13,99 % ročně z dlužné částky 20 218,10, a dále z částky 21 537,74 Kč požadovala od 19. 2. 2022 do zaplacení 11,75% p.a. úrok z prodlení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovaným uvedenou smlouvu uzavřel (návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce č. [hodnota] ze dne [datum], akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce ze dne [datum]) a na jejím základě vyčerpal částku ve výši 50 000 Kč (výpis z běžného účtu žalovaného za období [datum] – [datum]), kterou měl uhradit v měsíčních splátkách ve výši 4 872 Kč splatných vždy 20. den v měsíci. Uhradil však pouze 41 285,86 Kč (souhrnný výpis pohybů na účtě). Obchodní společnost [právnická osoba]. jako postupitel žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], seznam pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího archu). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že ji její právní předchůdce prověřil především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně předložila protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného, ve kterém je pouze obecně uvedeno, že banka vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval do žádosti ve výši 25 000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala jeho příjem a výdaje, výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalovaného, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru. Žalobkyně dále předložila interní záznam banky o hodnocení žalovaného, ze kterého vyplývá, že žalovaný byl hodnocen s výsledkem – subjekt je v pořádku. Žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy uvedl, že je zaměstnaný a jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč. Nezbytné měsíční výdaje (blíže nespecifikované) byly uvedeny částkou 6 000 Kč. U limitu KK a kontokorentů byla uvedena nula, stejně jako u splátek úvěrů. U hypotečního úvěru nebo úvěru ze stavebního spoření bylo uvedeno – ne. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný a bydlí u rodičů [protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného, interní záznam banky o hodnocení žalovaného, návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce č. [hodnota] ]. Listiny, z nichž by vyplýval příjem, výdaje a míra zadlužení žalovaného, žalobkyně ani na výzvu soudu nepředložila.

5. Z výpisu z účtu žalovaného vyžádaného soudem za období od [datum] do [datum] vyplývá, že žalovanému byla na účet poukazována mzda v průměrné výši 25 000 Kč a další jednorázové platby (blíže nespecifikované), splácel úvěry částkou 3 471 Kč, v dubnu 2020 uhradil částku v celkové výši 8 000 Kč na [Anonymizováno].cz, v květnu 2020 uhradil částku v celkové výši 3 000 Kč rovněž na [Anonymizováno].cz a bezprostředně před poskytnutím úvěru činil disponibilní zůstatek na účtu žalovaného 722,64 Kč [výpis z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] ].

6. Žalovaný na první splátku splatnou dne 20. 6. 2020 uhradil dne 22. 6. 2020 částku 0,87 Kč, dne 23. 6. 2020 částku 500 Kč, dne 24. 6. 2020 částku 70,77 Kč, dne 25. 6. 2020 částku 720,39 Kč, dne 1. 7. 2020 částku 1,71 Kč a dne 20. 7. 2020 částku 4 819,82 Kč. Dne 20. 7. 2020 uhradil částku 44,18 Kč, dne 20. 8. 2020 částku 18,15 Kč, dne 2. 11. 2020 částku 0,71 Kč, dne 20. 11. 2020 částku 4 864 Kč, dne 21. 12. 2020 částku 0,72 Kč, dne 29. 12. 2020 částku 5 363,28 Kč, dne 4. 1. 2021 částku 24,07 Kč, dne 20. 1. 2021 částku 44,65 Kč, dne 1. 2. 2021 částku 2,98 Kč, dne 22. 2. 2021 částku 4 864 Kč, dne 22. 3. 2021 částku 4 864 Kč, dne 6. 5. 2021 částku 5 398,21 Kč, dne 20. 5. 2021 částku 0,03 Kč a dne 25. 5. 2021 částku 4 863,97 Kč [souhrnný výpis pohybů na účtě].

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

14. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. To, zda je reálné splacení dluhu je přitom výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, nebo nikoli.

17. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

18. Jak bylo uvedeno v bodu 4 tohoto rozsudku, právní předchůdce žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Podle tvrzení žalobkyně vycházel z příjmu žalovaného ve výši 25 000 Kč a při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnával jeho příjem a výdaje. Konkrétní výši výdajů, se kterou počítal při výpočtu disponibilní částky, ale neuvedla. Žalobkyně ani netvrdila a neoznačila důkazy k prokázání, jak při posuzování úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdce prověřil žalovaným tvrzený měsíční příjem a měsíční výdaje a zda má dluhy a jak konkrétní informace o žalovaném vyhodnotil. Žalobkyně tvrdila, že na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů dospěla k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, což však vyvrací výpis z jeho účtu za období od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2020, který sice potvrzuje příjem kolem 25 000 Kč měsíčně a další jednorázové platby připsané na účet žalovaného, ale současně jsou z něj zřejmé výdaje, které tyto příjmy převyšují, a proto žalovaný neměl před poskytnutím projednávaného úvěru disponibilní peněžní prostředky na splácení úvěru. To právní předchůdce žalobkyně měl a mohl zjistit. Právní předchůdce žalobkyně tak poskytl žalovanému úvěr, přestože jeho výdaje převyšovaly jeho příjmy, což zakládá pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet. Tomu nakonec odpovídá i výsledek, když se žalovaný již s první splátkou dostal do prodlení a po celou dobu splácení nehradil řádně a včas.

19. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/201539). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

20. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalovaného zjišťovala, ale že jím uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy posouzena byla, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 8 714,14 Kč (50 000 – 41 285,86) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

21. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 8 714,14 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

23. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací