36 C 57/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ze smlouvy o hotovostním úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 11. 5. 2022 distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaná úvěrová pohledávka ve výši 288 423,33 Kč představuje neuhrazenou jistinu úvěru. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvního úroku z poskytnutého úvěru dle harmonogramu splátek z neuhrazených splátek splatných ke dni odstoupení od smlouvy, tj. ke dni 15. 1. 2024 ve výši 16 804,66 Kč, smluvního úroku z dlužné jistiny ode dne 16. 1. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny ode dne 16. 1. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 11. 5. 2022 prostřednictvím sítě elektronických komunikací uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 352 200 Kč [žádost o poskytnutí hotovostního úvěru [Anonymizováno] plus, smlouva o hotovostním úvěru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] “ č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno], logy z interního systému žalobkyně, transakční historie účtu, historie úvěru], na který žalovaný uhradil celkem částku ve výši 113 474,64 [historie úvěru, transakční historie účtu].

4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru na základě údajů o příjmech, výdajích, závazcích a dalších informací uvedených žalovaným. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl příjem ve výši 38 000 Kč, což žalobkyně ověřila potvrzením o výši pracovního příjmu. Ověřený příjem činil 35 627 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 4 250 Kč. Žalovaný v žádosti uvedl splátky mimo banku, u které žádá o úvěr, ve výši 0 Kč. Žalobkyně dotazem do CCB/CBCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti úvěry se splátkovým zatížením ve výši 7 564 Kč [žádost o poskytnutí hotovostního úvěru [Anonymizováno] plus, potvrzení o výši pracovního příjmu, zpráva CBCB]. Žalobkyně dále uvedla, že prověřila interní blacklist, registr neplatných a odcizených dokladů, centrální evidenci exekucí a insolvenční rejstřík. V tomto směru nepředložila žádné důkazy. Žalobkyně vyhodnotila v návaznosti na výše uvedené, že splácení úvěru ve výši 352 200 Kč splátkou ve výši 7 923,77 Kč je zcela v možnostech žalovaného, když rozdílem čistého příjmu žalovaného a celkových životních výdajů žalovaného včetně měsíčních splátek finančních závazků, stanovila maximální zatížení žalovaného pro novou splátku na částku ve výši 19 156,25 Kč.

5. Žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za období od 4. 2. 2022 do 6. 5. 2022, z něhož vyplývá, že účet žalovaného je aktivní, žalovanému na něj byla pravidelně poukazována mzda v průměrné výši 36 365,50 Kč a měl i další příjmy. V únoru a březnu 2022 si vložil na účet po 100 000 Kč a v dubnu 2022 mu byl vyplacena na účet jistina úvěru ve výši 152 000 Kč a vložil si na něj 18 000 Kč. Z účtu hradil své běžné i mimořádné výdaje a splácel úvěry (v únoru a březnu 2022 částkou 5 531,05 Kč, v dubnu 2022 částkou v celkové výši 6 623,34 Kč). Počáteční zůstatek na účtu žalovaného ke dni 4. 2. 2022 činil -9 511,11 Kč, konečný zůstatek ke dni 4. 3. 2022 činil -15 822,72 Kč. Počáteční zůstatek na účtu žalovaného ke dni 3. 3. 2022 činil -15 822,72 Kč, konečný zůstatek ke dni 5. 4. 2022 činil -11 871,37 Kč. Počáteční zůstatek na účtu žalovaného ke dni 5. 4. 2022 činil -11 871,37 Kč, konečný zůstatek ke dni 6. 5. 2022 činil 1 497,72 Kč [výpis z účtu žalovaného za období od 4. 2. 2022 do 6. 5. 2022].

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

16. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 5 rozsudku), žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měla dostatečné podklady. Měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu tří měsíců před poskytnutím úvěru, ze kterého vyplývá, že žalovaný měl vedle mzdy cca 36 000 Kč měsíčně další příjmy. V únoru a březnu 2022 si vložil na účet po 100 000 Kč a v dubnu 2022 18 000 Kč a byla mu vyplacena jistina úvěru ve výši 152 000 Kč, přesto jeho účet vykazoval v únoru a březnu 2022 záporný disponibilní zůstatek a v dubnu činil zůstatek na účtu pouze 1 497 Kč. Výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy a žalovaný nebyl reálně schopen úvěr splácet, což by žalobkyně zjistila, pokud by zkoumala jeho skutečné výdaje a nezaložila své rozhodnutí úvěr žalovanému poskytnout jen na skutečnosti, že má mzdu ve výši 35 627 a splátky ve výši 7 564 Kč měsíčně. Žalobkyně tak § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla úvěr, přestože výdaje žalovaného převyšovaly jeho příjmy, což zakládá pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet.

17. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo, neboť úvěr mu byl poskytnut, přestože neměl příjmy, které by postačovaly na úhradu jeho výdajů. Žalovaný se postupně zadlužoval, aby pokryl svou spotřebu, což zavdávalo důvod k pochybnostem, že jakmile již nedosáhne na další úvěr, nebude schopen své dluhy splácet.

18. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 238 725,36 Kč (352 200 Kč – 113 474,64 Kč) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

19. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

20. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 238 725,36 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

21. Předmětem sporu byly nároky v souhrnné výši 409 662,79 Kč (jistina 288 423,33 Kč + kapitalizovaný úrok 16 804,66 Kč + úrok vyčíslený dle žaloby do dne 14. 5. 2025 ve výši 47 905,90 Kč + úrok z prodlení vyčíslený dle žaloby do dne 14. 5. 2025 ve výši 56 528,90 Kč). Žalobkyně uspěla s částkou 238 725,36 Kč, tj. z 58 %. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. jí příslušelo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 16 % (58 % - 42 %). V řízení žalobkyně účelně vynaložila náklady v celkové výši 54 680 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 11 538 Kč, odměny za zastupování žalobkyně advokátem ve výši 33 110 Kč [3,5×9 460 Kč dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. a účast zástupce u jednání soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.], náhrady hotových výdajů ve výši 1 350 Kč (tj. 3×300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 za následující úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., sepis jednoduché předžalobní výzvy k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. a sepis žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.; 1×450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. v účinném znění za účast zástupce u jednání soudu dne 14. 5. 2025 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.), náhrady zástupce žalobkyně za promeškaný čas ve výši 600 Kč (tj. 4×150 Kč za 4 započaté půlhodiny strávené cestou zástupce žalobkyně k jednání a zpět) dle § 14 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., jízdného ve výši 594 Kč (náhrada za dopravu zástupce žalobkyně k jednání osobním vozem [jméno FO], reg. zn. [SPZ], z [adresa] a zpět při ujeté vzdálenosti celkem 76 km, spotřebě pro kombinovaný provoz 5,6 l/100 km, ceně 35,80 Kč za 1 l pohonné hmoty a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč dle vyhl. č. 475/2024 Sb.) dle § 13 odst. 1, 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. a částky 7 488 Kč odpovídající 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Soud tak zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení ve výši 8 749 Kč (16 % z 54 680 Kč). Náhradu nákladů řízení je žalovaný v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.

22. Soud z důvodu neúčelného vynaložení nepřiznal žalobkyni náklady řízení v souvislosti s podáním ze dne [datum], jímž došlo k doplnění žaloby, neboť skutečnosti a důkazní návrhy tam uvedené mohly a měly být obsaženy již v žalobě.