Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 702,79 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 39 111,50 Kč, úroku v kapitalizované výši 1 509,28 Kč a dále úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 60 449,23 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v kapitalizované výši 3 467,51 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 61 814,29 Kč za dobu od 11. 12. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky s tvrzením, že žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] (dále jen „smlouva“) společnost [právnická osoba]. (dále jen „banka“) poskytla úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr spolu s úrokem ve výši 8,90 % ročně splácet formou měsíčních splátek ve výši [částka]. Jelikož nehradil splátky řádně a včas, právní předchůdce žalobkyně využil svého smluvního oprávnění a celý úvěr ke dni [datum] zesplatnil. Společnost [právnická osoba]. pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila žalobkyni. Žalovaná pohledávka představuje zůstatek neuhrazené jistiny ve výši [částka], připsané neuhrazené úroky ve výši [částka] a poplatky ve výši [částka]. Dále žalobkyně požadovala úrok v celkové výši [částka] kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum] a úrok ve výši 8,90 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení v celkové výši [částka] kapitalizovaný za dobu od [datum] do [datum]. Ode dne [datum] až do zaplacení požadovala 8,9% p.a. smluvní úrok z částky [částka] a 12,75% p.a. úrok z prodlení z částky [částka].
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ačkoliv byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).
3. Žalobkyně v řízení prokázala, že banka s žalovaným uvedenou smlouvu uzavřela a žalovaný podle ní vyčerpal celkem částku ve výši 100 000 Kč (smlouva o úvěru, sdělení [právnická osoba]. ze dne [datum]). Banka následně postoupila žalovanou pohledávku na žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení kupní ceny, seznam pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne [datum]. Žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost k žádné osobě, je zaměstnaný u společnosti [právnická osoba]. a jeho příjem činí [částka], což bylo bankou ověřeno z výpisu z účtu žalovaného. Banka dále z insolvenčního rejstříku ověřila, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku žalovaného a z historie v interní evidenci ověřila, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace. Výdaje žalovaný na žádosti neuvedl žádné. Žalobkyně uvedla, že banka stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na [částka]. Žalovaný na žádosti neuvedl žádné splátky. Z informací z CCB a kontrolou vlastních systémů zjistila, že žalovaný měl v době úvěrové žádosti revolvingový úvěr s limitem [částka] a s orientační splátkou [částka], spotřební úvěr ve výši [částka] se splátkou [částka] a kontokorentní úvěr s limitem [částka] a splátkou [částka]. Splátka nového úvěru činila [částka]. Nové splátkové zatížení tedy činilo [částka]. Příjem žalovaného byl dle banky dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, když po odečtení nového splátkové zatížení od příjmů žalovanému zbylo [částka] k pokrytí jeho životních nákladů. Z výpisu z účtu žalovaného předloženého žalobkyní za období od [datum] do [datum] vyplývá, že účet žalovaného vykazoval každý měsíc záporný disponibilní zůstatek, protože jeho výdaje byly vždy vyšší než jeho příjmy, přestože na účet byla pravidelně připisována mzda a dne [datum] čerpal úvěr ve výši [částka].
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Povinností poskytovatele úvěru je řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně) před uzavřením smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.
11. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
12. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
15. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.
16. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 4 rozsudku), právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotil s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, byť k tomu měl dostatečné podklady. Měl k dispozici výpis z účtu žalovaného za posledních 6 měsíců před poskytnutím úvěru, přičemž z něj ověřil pouze příjem žalovaného a jeho zadlužení, ale vůbec nezjišťoval jeho skutečné výdaje. Namísto zjištění skutečných výdajů právní předchůdce žalobkyně stanovil výdaje žalovaného částkou [částka] pouze na základě statistických údajů. Skutečné výdaje žalovaného však byly mnohem vyšší, což by právní předchůdce žalobkyně zjistil, kdyby z výpisu z účtu zjišťoval nejen příjmy, ale i výdaje žalovaného. V období před poskytnutím úvěru od [datum] do [datum] vykazoval účet žalovaného každý měsíc záporný disponibilní zůstatek, protože jeho výdaje byly vždy vyšší než jeho příjmy, přestože na účet byla pravidelně připisována mzda a v květnu 2019 čerpal další úvěr ve výši [částka]. Žalovaný tedy fakticky neměl disponibilní finanční prostředky na splácení poskytnutého úvěru a dosavadní úvěry splácel jen za cenu dalšího zadlužování, což by právní předchůdce žalobkyně zjistil, pokud by zjišťoval skutečné výdaje žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně tak žalovanému poskytl úvěr, přestože jeho výdaje převyšovaly jeho příjmy, což zakládá pochybnost o jeho schopnosti úvěr splácet.
17. Smyslem posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr, je nejen nezbytné podklady shromáždit, ale i je pečlivě vyhodnotit, což se v případě žalovaného nestalo, neboť úvěr mu byl poskytnut, přestože neměl příjmy, které by postačovaly na úhradu jeho výdajů. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet.
18. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Částkou 77 297,21 Kč, kterou žalovaný na úhradu úvěru dosud zaplatil, v celém rozsahu plnil na jistinu a dluh na jistině tak činí 22 702,79 Kč (100 000-77 297,21), proto jej soud zavázal k zaplacení této částky a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
19. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
20. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 22 702,79 Kč coby poskytnuté jistiny. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
21. Ve věci měl převažující úspěch žalovaný, kterému by tak podle § 142 odst. 2 o.s.ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.