Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 16 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 16 200 Kč za dobu od 10. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 392 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 41 918 Kč, úroku ve výši 21 % ročně z částky 18 840,96 Kč[Anonymizováno] za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 16 674,38 Kč, úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 18 840,96 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do 9. 11. 2023 a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 640,96 Kč za dobu od 10. 11. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení neuhrazené pohledávky ze smlouvy o půjčce č. [hodnota] uzavřené dne 23. 2. 2012 mezi právním předchůdcem žalobkyně obchodní společností [právnická osoba] (dále jen „právní předchůdce“) a žalovanou, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku a zaplatit poplatek ve výši 18 392 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši 674 Kč. Žalovaná půjčku řádně nesplácela, uhradila pouze 5 800 Kč. Žalovaná pohledávka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 18 840,96 Kč, neuhrazený poplatek ve výši 15 751,04 Kč, 21% p.a. úrok z jistiny 18 840,96 Kč od 19. 4. 2013 do[Anonymizováno] 27. 9. 2023 v kapitalizované výši 41 918 Kč, 21% p.a. úrok z jistiny 18 840,96 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení, 7,75% p.a. úrok z prodlení z jistiny 18 840,96 Kč za dobu od 26. 6. 2012 do 27. 9. 2023 v kapitalizované výši 16 674,38 Kč a 7,75% p.a. úrok z prodlení z jistiny 18 840,96 Kč za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení. Aktivní legitimaci žalobkyně opírala o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum] a o oznámení o postoupení pohledávky.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač byla k jednání řádně a včas předvolána, bez omluvy se k němu nedostavila. Žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).
3. Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdce s žalovanou uvedenou smlouvu uzavřel, částka v celkové výši 22 000 Kč byla žalované v hotovosti předána (smlouva) a žalovaná na ni uhradila celkem částku 5 800 Kč (přehled úhrad). Obchodní korporace [právnická osoba] žalovanou pohledávku následně postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy, potvrzení o uhrazení úplaty za postoupené pohledávky a oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] včetně poštovního podacího lístku). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet půjčku, žalobkyně uvedla, že ji její právní předchůdce prověřil na základě informací sdělených žalovanou zaznamenaných v zákaznické kartě, jejichž pravdivost byla ověřena z dokladů, které žalovaná předložila. Žalovaná podle údajů uvedených v zákaznické kartě ze dne [datum] předložila výměr podpory a platební doklad SIPO, podle nichž bylo zjištěno, že je v domácnosti s příjmem ve výši 7 500 Kč měsíčně. Jiné příjmy žadatele byly uvedeny částkou 15 000 Kč (blíže nespecifikované). Její výdaje za nájem/inkaso činily podle karty zákazníka 6 000 Kč měsíčně a výdaje za telefon 500 Kč měsíčně. Listiny, z nichž měl podle tvrzení právní předchůdce žalobkyně příjmy a výdaje žalované ověřit, však žalobkyně nepředložila. V kartě zákazníka nebyly uvedeny ani žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalované.
5. V projednávané věci soud v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, při právním posouzení věci vycházel ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), neboť smlouva, o niž je žalobou uplatněný nárok opřen, byla mezi účastníky uzavřena za účinnosti tohoto zákona.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
7. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
8. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
9. Podle § 517 odst. 1 věta první obč. zák., dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.
10. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
11. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli před uzavřením smlouvy.
12. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. To, zda je reálné splacení dluhu je přitom výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, nebo nikoli.
14. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce ověřoval před uzavřením smlouvy o půjčce příjmy, výdaje a míru zadlužení žalované, neboť nepředložila důkazy, z nichž by vyplývaly skutečnosti uvedené v předložené kartě zákazníka. Žalobkyně tak neprokázala, že její právní předchůdce skutečnosti uvedené v kartě zákazníka ověřoval. Nadto v kartě zákazníka nejsou ani uvedeny listiny, z nichž by mohla být ověřena míra zadlužení žalované.
15. Pouhé vyplnění údajů do formuláře, aniž by byly ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě dostatečných informací. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojil-li se právní předchůdce žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních a majetkových poměrech, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně je povinna v řízení prokázat nejen, že příjmy, výdaje a míru zadlužení od žalované zjišťovala, ale že jí uvedené skutečnosti i ověřila. Jedině tak lze mít povinnost posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy za řádně splněnou. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdila, že žalovanou uvedené skutečnosti jsou pravdivé a ověřeny byly, ale důkazy o tom nepředložila. Řádné posouzení úvěruschopnosti tak neprokázala.
17. K námitce žalobkyně, že nižší půjčky s kratší dobou splácení jsou menším rizikem a není třeba lpět až na detektivním posuzování úvěruschopnosti dlužníka, je třeba primárně uvést, že bez řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka není možné objektivně hodnotit míru rizika, jestli bude půjčka splacena. Nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že nižší půjčky s krátkou splatností jsou méně rizikové, protože výše dluhu, která je pro dlužníka splatitelná, se nedá paušalizovat. Výše dluhu nadto není jen jistina úvěru, ale souhrn veškerých plnění, které ze smlouvy vyplývají.
18. Nastíněná úvaha žalobkyně neodpovídá ani zákonu o spotřebitelském úvěru, který vyžaduje posouzení úvěruschopnosti dlužníka u všech spotřebitelských úvěrů bez ohledu na výši poskytnuté částky, přičemž není v něm ani odstupňována hloubka, do jaké je třeba při posouzení úvěruschopnosti zajít. Platí tedy, že bez ohledu na výši úvěru lze úvěruschopnost dlužníka řádně vyhodnotit jen se znalostí jeho příjmů, pravidelných výdajů a míry jeho zadlužení, přičemž informace a důkazy o těchto skutečnostech je povinen předložit žadatel o půjčku, není tedy třeba žádné detektivní pátrání poskytovatele půjčky.
19. Podpis žalované pod smlouvou o půjčce, který měl podle žalobkyně stvrdit, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy proběhlo, není dostatečným důkazem. Žalovaná v pozici žadatele o půjčku z povahy věci není a nemůže být garantem toho, že poskytovatel půjčky s odbornou péčí vyhodnotí jeho možnosti půjčku splácet.
20. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel půjčky nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet půjčku ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. 2. 2013, absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
21. K námitce žalobkyně, že neprokázání splnění zákonné povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezpůsobuje neplatnost předmětné smlouvy s ohledem na skutečnost, že daná smlouva byla uzavřena ještě před 24. 2. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 43/2013 Sb., kterým byl novelizován i § 9 spotřebitelského zákona tak, že teprve zde byla nově stanovena sankce absolutní neplatnosti smlouvy pro případ, kdy věřitel poskytne spotřebitelský úvěr, aniž by bylo po posouzení úvěruschopnosti zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu a taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.
22. Jelikož žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalované, je smlouva o půjčce neplatná a účastníci tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 457 obč. zák.). Žalované byla poskytnuta částka 22 000 Kč a dosud podle tvrzení žalobkyně vrátila 5 800 Kč, proto ji soud zavázal k doplacení částky 16 200 Kč. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších nároků plynoucích ze smlouvy o půjčce, žalobu zamítl.
23. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 16 200 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Jelikož v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti a tato není právním předpisem stanovena, za den splatnosti je proto třeba považovat první den poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 563 obč. zák.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu ze smlouvy o půjčce v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], které bylo žalované odesláno 27. 10. 2023 (podací lístek). Oznámení bylo žalované doručeno dne 30. 10. 2023. Byla v něm vyzvána k zaplacení do deseti dnů, tj. do 9. 11. 2023 a nezaplatila-li, je podle § 517 odst. 1 obč. zák. od 10. 11. 2023 s plněním dluhu v prodlení. Od tohoto data až do zaplacení tedy žalobkyni přísluší dle § 517 odst. 2 obč. zák. nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 (tj. 15 % ročně). Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ve výši 7,75 %. Vázán jejím návrhem, přiznal jí soud úrok z prodlení v nižší než zákonné výši z přiznané částky 16 200 Kč za dobu od 10. 11. 2023 do zaplacení a ve zbytku žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.
24. Žalobkyně byla v řízení v převažující míře neúspěšná a byla povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu odpovídajícím míře jejího úspěchu (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.