Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 177 835 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,5 % ročně z částky 177 835 Kč za dobu od 28. 5. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Soud zamítá žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 387 767 Kč
a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 82 875 Kč za dobu od 28. 5. 2018 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se na soud obrátila s tvrzením, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Aktivafin“) uzavřela dne [datum] s žalovanou smlouvu o úvěru[číslo], na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 230 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr ve 180 měsíčních splátkách po 3 378 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 27. 9. 2032. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 16 % ročně. Pro neplnění podmínek smlouvy [právnická osoba] od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila. Současně vyzvala žalovanou k zaplacení zůstatku jistiny ve výši 227 731 Kč, doplatku na dlužných měsíčních splátkách ve výši 1 x 1725 Kč a 2 x 3 378 Kč, splatných pokut ve výši 1 x 525 Kč, 1 x 1 150 Kč a pokuty za předčasné splacení ve výši 22 773 Kč, tj. celkem k zaplacení částky ve výši 260 710 Kč, a to nejpozději do 27. 5. 2018. Do 27. 5. 2018 však žalovaná nic neuhradila. Posléze zaplatila dne 8. 6. 2018 částku ve výši 7 000 Kč, z níž bylo 4 692 Kč započteno na splatnou„ denní pokutu“ a číst ve výši 2 308 Kč byla započtena na„ jednorázovou pokutu“. Veškeré pohledávky z uvedené smlouvy o úvěru byly postoupeny na žalobkyni smlouvou uzavřenou dne [datum] Vedle částky 260 710 Kč, požadovala žalobkyně zaplacení části jednorázové smluvní pokuty ve výši 23 763 Kč, když tato pokuta činila 10 % z dlužné částky 260 710 Kč, tj. 26 071 Kč, avšak byla částečně uhrazena částkou 2 308 Kč (viz shora). Dále žalobkyně požadovala smluvní pokutu v celkové výši 281 129 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 260 710 Kč za dobu od 28. 5. 2018 do 27. 5. 2020. Tato pokuta činila původně 285 821 Kč, avšak byla na ni započtena již shora zmíněná úhrada ve výši 4 692 Kč Celkem tak žalobkyně požadovala zaplacení částky ve výši 565 602 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 260 710 Kč za dobu od 28. 5. 2018 do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Ač jí byly žaloba i předvolání k jednání doručovány na její adresu pro doručování, tj. adresu místa jejího trvalého pobytu, postupem podle § 49 o. s. ř., k nařízenému jednání se žalovaná bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř.
3. Na podkladě smlouvy o úvěru [číslo] bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] poskytla žalované, která byla ve smlouvě označena jako podnikající fyzická osoba, úvěrový rámec ve výši 230 000 Kč. Podle ujednání ve smlouvě mělo jít o úvěr„ podnikatelský“, který měl sloužit k naplnění aktuálních podnikatelských potřeb žalované. S poskytnutím úvěru byl spojen poplatek ve výši 30 000 Kč, který byl rovnou z částky úvěru odečten, takže tuto částku si úvěrující společnost ponechala, aniž by ji ve skutečnosti jako úvěr poskytla (viz čl. I bod 2. a bod 5 písm. a) smlouvy). Dále měl být úvěr poskytnut zejména na úhradu zde specifikovaných závazků žalované vůči třetím osobám, které již byly exekučně vymáhány, přičemž z úvěru měla být hrazena skutečná výše těchto exekučně vymáhaných pohledávek. Teprve zbývající část úvěru, tj. ta po uhrazení všech ve smlouvě specifikovaných exekučně vymáhaných závazků (dluhů) žalované, měla být poukázána žalované. Další podmínky uvedené smlouvy již odpovídají podmínkám shora citovaným.
4. Ač byla žalovaná ve smlouvě o úvěru označena jako podnikatelka a účel smlouvy byl deklarován jako podnikatelský, tj. k úhradě potřeb jejího podnikání, dospěl soud na podkladě provedených důkazů k závěru, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Podnikatelský účel uvedené smlouvy byl s ohledem na provedené důkazy natolik okrajový (zanedbatelný), že smlouvu jako takovou bylo na místě hodnotit jako smlouvu o spotřebitelském úvěru řídící se pravidly zákona č. 257/2006 Sb.,o spotřebitelském úvěru.
5. Právě uvedený závěr opírá soud zejména o zjištění, že gros úvěru bylo od počátku určeno na úhradu historických a již exekučně vymáhaných dluhů žalované. Tyto dluhy přitom zjevně neměly (nemohly mít) žádnou souvislost s podnikatelskou činností žalované, neboť ta se stala držitelkou živnostenského oprávnění nedlouho před uzavřením smlouvy o úvěru, a to dne [datum], jak je patrné z výpisu z živnostenského rejstříku. Skutečnost, že smyslem uzavřené úvěrové smlouvy bylo především uhradit dluhy žalované, které nikterak nesouvisely s její podnikatelskou činností, vyplývá z ujednání o tom, že teprve suma zbývající po úhradě těchto exekučně vymáhaných dluhů měla být poskytnuta přímo žalované, přičemž bylo výslovně počítáno i s tím, že suma potřebná k úhradě exekučně vymáhaných dluhů žalované přesáhne částku 200 000 Kč, která byla žalované ve skutečnosti poskytnuta (viz ujednání smlouvy o tom, že věřitel není povinen vyplatit závazky žalované u jiných věřitelů, pokud by tento závazek u jiných věřitelů přesahoval částku 200 000 Kč).
6. Úvěrová smlouva tedy jako primární cíl sledovala úhradu nepodnikatelských závazků žalované, přičemž se počítalo i s tím, že touto úhradou bude celá výše úvěru vyčerpána. Že šlo o závazky žalované, které nikterak nesouvisely s jejím podnikáním, nevyplynulo jen ze skutečnosti, že vznikly dlouho předtím, než žalovaná získala živnostenské oprávnění, ale současně to vyplynulo přímo z rozhodnutí (exekučních titulů), které byly podkladem pro vymáhání těchto závazků v exekuci. V exekuci prováděné Mgr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] bylo vymáháno dlužné pojistné. V exekuci prováděné Mgr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla vymáhána neuhrazená kupní cena za objednané výrobky značky [anonymizováno]. V exekuci prováděné JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla vymáhána náhrada škody způsobené provozem motorového vozidla. V exekuci prováděné JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] byla vymáhána pohledávka z nepovoleného debetu na běžném účtu.
7. S ohledem na shora učiněná zjištění lze spolehlivě uzavřít, že podnikatelský účel uvedené úvěrové smlouvy byl natolik okrajový, že měl v celém kontextu uvedené smlouvy jen zanedbatelnou úlohu. Vždyť výsledkem poskytnutí úvěru, s nímž smlouva sama výslovně počítala, mohla být i situace, kdy by se na podnikatelské účely již žádných peněžních prostředků nedostalo. I když tedy nakonec bylo na primární účel uvedené smlouvy, tj. na úhradu exekučně vymáhaných dluhů žalované zaplaceno z úvěru celkem 138 142 Kč a žalované tak bylo přímo poskytnuto 61 858 Kč, nemění uvedené nic na tom, že podnikatelský účel uvedené smlouvy byl od počátku pouze okrajový (viz shora).
8. Ve shodě se závěry Evropského soudního dvora vtělenými mimo jiné do jeho rozhodnutí zn.C -464/01 (Johann Gruber) dospěl soud k závěru, že v daném případě přísluší žalované v souvislosti s uzavřenou smlouvou o úvěru ochrana spotřebitele, neboť podnikatelský účel uvedené smlouvy byl zjevně okrajový. Soud proto na daný případ aplikoval ustanovení zákonač. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
9. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) mimo jiné vyplývá povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
10. Jak vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet, ale zprostředkovaně společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samotných, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli již úvěr či jiné služby poskytli dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem citovaných ustanovení zákona lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které dlužník uvedl, ověří, resp. objektivně podloží, například potvrzením zaměstnavatele apod. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 i Nejvyšší správní soud.
11. Shora uvedené úvahy o charakteru a obsahu povinnosti poskytovatele zkoumat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěruschopnost spotřebitele jakož i úvahy o následcích porušení této povinnosti, rozvinul Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20 ze dne 3. 11. 2020. V tomto svém rozhodnutí se Ústavní soud především přihlásil k myšlence, že obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení uvedené povinnosti ze strany poskytovatele (viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR Finance).
12. Jak žalobkyně sama uvedla, její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy nikterak nezkoumala, neboť vycházela z toho, že žalovaná je podnikatelka.
13. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významua důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
14. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkoui bez návrhu žalovaného spotřebitele.
15. Soud proto dospěl k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním jednáním. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 177 835 Kč, neboť sama žalobkyně potvrdila, že ze strany žalované bylo na závazky ze smlouvy zaplaceno celkem 22 165 Kč (tj. první čtyři splátky, část. 5. splýky ve výši 1 653 Kč a 7 000 Kč dne 8. 6. 2018). Soud proto žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 177 835 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl, když současně dospěl k závěru, že pohledávka z uvedené smlouvy (z bezdůvodného obohacení) byla na žalobkyni postoupena podle § 1879 o. z. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 9. 2018 (viz citovaná smlouva a její příloha). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 přitom nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy.
16. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 177 835 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Ustanovení § 87 odst.1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. stanovuje, že spotřebitel (žalovaná) je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož však v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné v daném případě vyjít z úpravy obsažené v § 1958 odst.2 o. z., tedy za den splatnosti je proto třeba považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat určení splatnosti v neplatné smlouvě. Žalovaná byla k úhradě dlužné jistiny vyzvána dopisem ze dne 30. 4. 2018 s lhůtou k zaplacení do 27. 5. 2018. Žalovaná na výzvu nijak nereagovala, ode dne následujícího se tedy ocitla v prodlení a žalobkyni vzniká od 28. 5. 2018 nárok na úroky z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb, tj. ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
17. Ve věci měla převažující úspěch žalovaná, které by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleželo právo na náhradu této míře úspěchu odpovídající části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.