Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 312 988,46 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 865,59 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 337 798,57 Kč za dobu od 10. 11. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 26 722 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 345 854,05 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. jako právní předchůdkyní žalobkyně (dále též „banka“) byla po ověření úvěruschopnosti žalovaného dne 26. 10. 2021 uzavřena smlouva o [Anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 379 404 Kč. Žalovaný byl povinen splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 3,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, banka úvěr prohlásila za splatný ke dni 10. 11. 2023. Banka pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 3. 2024 postoupila žalobkyni. Ke dni podání žaloby činila dlužná částka 345 854,05 Kč (jistina ve výši 337 798,57 Kč, úrok ve výši 8 055,48 Kč). Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 337 798,57 Kč od 10. 11. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný svého práva v řízení nevyužil a ve věci se nevyjádřil. K projednání nebylo nařízeno jednání, jelikož bylo možné věc rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu výslovně či konkludentně souhlasili (§ 115a občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.).
3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Banka a žalovaný uzavřeli dne 26. 10. 2021 smlouvu o úvěru „[Anonymizováno] dále též „Smlouva“), na základě které se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 379 404 Kč, a to částku 77 904 Kč na úhradu stávajících dluhů žalovaného, částku 300 000 Kč bez prokazování účelu a částku 1 500 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou měsíčních anuitních splátek (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru, doplnění žádosti o poskytnutí úvěru, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru). Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 379 404 Kč dne 27. 10. 2021, částka 1 500 Kč představující poplatek za úvěrovou dokumentaci byla téhož dne uhrazena bance (viz výpis z úvěru 1/2021). Žalovaný celkem bance uhradil 66 415,54 Kč (viz výpisy z úvěru).
4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalovaný v doplnění žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je rozvedený, žije ve vlastním nebo družstevním bydlení, je zaměstnán ve společnosti [právnická osoba]., jeho čistý měsíční příjem činí 23 209 Kč, měsíční výdaje 0 Kč, splácí jiný úvěr ve výši 5 250 Kč měsíčně a limit kontokorentů činí 5 000 Kč (viz doplnění žádosti o poskytnutí úvěru). Banka provedla lustraci žalovaného v bankovních registrech, dle kterých měl žalovaný v době uzavření Smlouvy 3 existující splátkové kontrakty s neuhrazenou částkou 496 908 Kč a s měsíčními splátkami 5 247 Kč a 1 nesplátkový s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a využitou částkou 4 959 Kč (viz sumarizace) a dále v registru SOLUS, ve kterém žalovaný nebyl nalezen (viz výpis z registru SOLUS).
5. Banka uzavřela s žalobkyní dne 14. 3. 2024 smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které se zavázala žalobkyni postoupit pohledávky specifikované v příloze 2, v rámci které byla pod č. [hodnota] uvedena i pohledávka za žalovaným z uvedené Smlouvy, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 18. 3. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek).
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že banka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 3. 2024 uzavřené mezi bankou jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Banka oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 18. 3. 2024, čímž i ve vztahu k žalovanému nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
10. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sám patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Banka se spokojila s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční příjmy ze zaměstnání činí 23 209 Kč, aniž by tuto skutečnost jakkoliv ověřovala, například pracovní smlouvou, výplatními páskami či výpisem z jeho běžného účtu. Co se týče výdajové stránky, má soud za to, že řádně zkoumána také nebyla. Banka nedisponovala žádnými údaji o výši výdajů žalovaného na bydlení, jídlo, dopravu atd. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se však není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč, neboť skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek. Nadto banka z výpisu z bankovních registrů zjistila, že žalovaný hradí měsíčně splátky jiných úvěrů ve výši 5 247 Kč měsíčně, přičemž mu zbývá uhradit 496 908 Kč, dále mu byl poskytnut kontokorentní úvěr, jehož splátky nejsou ve výše uvedených splátkách zohledněny a obezřetnost a důslednost banky byla při daném posuzování na místě i vzhledem k tomu, že úvěr na základě Smlouvy měl být žalovanému částečně poskytnut na uhrazení jeho jiných závazků vůči bance. Z výše uvedeného tak soud uzavřel, že banka řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.
11. I když úprava obsažená v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném v době uzavření Smlouvy, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti by mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, které se však v tomto případě žalovaný nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. [spisová značka]), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada, řádné nezkoumání úvěruschopnosti, se netýká té části právního jednání, kterou by bylo možno od ostatního obsahu smlouvy oddělit.
12. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelského úvěru založeného uvedenou smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu úvěru ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).
13. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi bankou, resp. žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z., spočívající v tom, že žalovaný obdržel od banky částku 379 404 Kč, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (§ 2992 odst. 2 o. z.). Z výpisů z úvěru vyplývá, že žalovaný uhradil bance celkem částku 66 415,54 Kč, která měla sloužit jako platba předepsaných splátek. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva o úvěru byla soudem shledána neplatnou, je nezbytné tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak aktuálně činí 312 988,46 Kč.
14. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2022, stanovuje, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Vzhledem k tomu, že v daném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, je nezbytné použít právní úpravu obsaženou v § 1958 odst. 2 o. z., tedy za den splatnosti považovat den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.), přičemž za takovou výzvu nelze považovat toliko určení splatnosti v neplatné smlouvě (viz např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. [spisová značka]).
15. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2022, rovněž však vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka]). Proto v tomto případě, pokud se jedná o úrok z prodlení, pak žalobkyni doposud nárok na jeho přiznání nevznikl, neboť žalovaný se do prodlení s úhradou částky 312 988,46 Kč prozatím nedostal. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru co by majetkový prospěch získaný bezdůvodným obohacením, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
16. Soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou částku 312 988,46 Kč a ve zbytku žalobu pro nedůvodnost zamítl.Náklady řízení a lhůta k plnění17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyni byla ke dni vydání rozhodnutí přiznána částka 312 988,46, naopak žalobou požadovala celkem částku 408 319,8 Kč (částka 345 854,05 Kč + úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 337 798,57 Kč od 10. 11. 2023 kapitalizovaný na částku 70 521,23 Kč). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 76,65 % v poměru k neúspěchu 23,35 %. S ohledem na uvedené má žalobkyně má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 53,3 %. Náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 835 Kč, z odměny advokáta ve výši 29 100 Kč (§ 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb.), která spočívá v odměně za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem) á 9 700 Kč, z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a z náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) z odměny a náhrad ve výši 6 300 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 53,3 % z částky 50 135 Kč, tedy částku 26 722 Kč, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen uhradit k rukám zástupce žalobkyně.