Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 488,17 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 594,09 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 988,17 Kč za dobu od 11. 8. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11 745 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 85 082,26 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. jako právní předchůdkyní žalobkyně (dále též „banka“) byla po ověření úvěruschopnosti žalovaného dne 14. 10. 2021 uzavřena smlouva o [Anonymizováno] Půjčce č. [Anonymizováno] _[Anonymizováno] _[Anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaný byl povinen splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 4,90 % ročně v pravidelných měsíčních anuitních splátkách. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, banka úvěr prohlásila za splatný ke dni 10. 8. 2023. Společnost [právnická osoba]. pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 postoupila žalobkyni. Ke dni podání žaloby činila dlužná částka 85 082,26 Kč (jistina ve výši 81 988,17 Kč, úrok ve výši 3 094,09 Kč). Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 988,17 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že banka a žalovaný uzavřeli dne 14. 10. 2021 smlouvu o úvěru „[Anonymizováno] Půjčka“ č. [Anonymizováno] _[Anonymizováno] _[Anonymizováno] (dále též „smlouva o úvěru“), na základě níž se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 91 500 Kč, a to částku 90 000 Kč bez prokazování účelu a částku 1 500 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou měsíčních anuitních splátek (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 14. 10. 2021, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 14. 10. 2021). Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 91 500 Kč dne 14. 10. 2021, částka 1 500 Kč představující poplatek za úvěrovou dokumentaci byla téhož dne uhrazena bance (viz výpis z úvěru 1/2021). Ke dni 31. 7. 2023 dlužil žalovaný bance na jistině 81 988,17 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně).
4. Banka pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 postoupila s účinností k témuž dni žalobkyni, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 21. 12. 2023, odeslaným dne 27. 12. 2023 (viz seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch).
5. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného si banka vyžádala od žalovaného informace o jeho zaměstnání či podnikání a výši příjmů a výdajů. Dále banka získala informace o úvěruschopnosti žalovaného z registrů Sdružení SOLUS, Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací. Ke svým tvrzením předložila dokument nazvaný „sumarizace“, z něhož vyplývá že žalovaný měl v době před uzavřením smlouvy o úvěru jednu existující smlouvu o úvěru ze dne 1. 7. 2020, s měsíční splátkou 1 864 Kč a dosud nesplacenou částkou 116 060 Kč. Dále žádal o spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč dne 16. 7. 2021, přičemž žádost byla odmítnuta, v registru SOLUS bylo uvedeno, že dne 23. 3. 2021 vznikl žalovanému dluh za telekomunikační poplatky, přičemž dlužil 4 splátky v celkové výši 2 784 Kč (viz sumarizace vyhotovená bankou). Žádné další důkazy, z nichž by vyplývalo, že se banka schopností žalovaného úvěr splácet blíže zabývala, soudu předloženy nebyly.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.”), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Nejprve se soud zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Banka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 uzavřené mezi bankou jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z., a to s účinností ke dni 18. 12. 2023. Banka oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 21. 12. 2023, odeslaným dne 27. 12. 2023, čímž i ve vztahu k žalovanému nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
11. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. Žalobkyně sice tvrdila, že banka si při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného vyžádala od žalovaného informace o jeho zaměstnání či podnikání a výši příjmů a výdajů, ke svým tvrzením však nepředložila žádné důkazy, a to ani na výzvu soudu ze dne 8. 1. 2025, č. j. 44 C 10/2025-33. Předložila pouze dokument nazvaný „sumarizace“, z něhož vyplývá že žalovaný měl v době před uzavřením smlouvy o úvěru jednu existující smlouvu o úvěru ze dne 1. 7. 2020 s měsíční splátkou 1 864 Kč, jedna žádost o úvěr ze dne 16. 7. 2021 byla žalovanému odmítnuta a dále bylo zjištěno z registru SOLUS, že dne 23. 3. 2021 vznikl žalovanému dluh za telekomunikační poplatky. Banka tak za situace, kdy zjistila, že žalovanému nebyl v červenci 2021 (tři měsíce před uzavíráním předmětné smlouvy o úvěru) schválen úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný již od března 2021 dlužil na telekomunikačních poplatcích, žalovanému úvěr ve výši 91 500 Kč poskytla, aniž by zjišťovala alespoň výši jeho příjmu. Bez náležitého posouzení skutečných příjmů a výdajů žalovaného však nemohla banka dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet.
13. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění příjmů, dosavadního dluhového zatížení klienta a alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Soud tedy uzavřel, že se banka jakožto právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopností žalovaného nezabývala tak, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet.
14. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
15. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku (načerpal úvěr) od banky v celkové výši 90 000 Kč, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod (částka 1 500 Kč byla obratem vrácena ve formě poplatku bance). Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl žalobkyni, resp. bance jakožto jejímu právnímu předchůdci, celkově částku 9 511,83 Kč (načerpaná jistina 91 500 Kč mínus žalovaná jistina 81 988,17 Kč). Soud tedy uhrazenou částku započetl na poskytnutou jistinu ve výši 90 000 Kč, pročež tak na jistině zbývá uhradit 80 488,17 Kč, a proto soud žalovaného k úhradě této částky zavázal svým rozhodnutím.
16. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
17. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 80 488,17 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení uhrazených plateb. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
18. Soud tedy z titulu bezdůvodného obohacení zavázal žalovaného k zaplacení částky 80 488,17 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozhodnutí v řízení úspěšná co do přiznání částky 80 488,17 Kč (přiznaná jistina), přičemž v žalobě požadovala ke dni rozhodnutí celkem částku 103 748,60 Kč (85 082,26 Kč jistina a smluvní úrok + 18 666,34 Kč úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 78 % v poměru k neúspěchu 22 %. S ohledem na uvedené má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 56 %. Náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 404 Kč, z odměny advokáta ve výši 13 620 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.), která spočívá v odměně za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem) á 4 540 Kč, z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a z náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) z odměny a náhrad ve výši 3 049,20 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 56 % z částky 20 973,20 Kč, tedy částku 11 745 Kč, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen uhradit k rukám zástupce žalobkyně.
20. Lhůtu ke splnění uložených povinností soud stanovil v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal důvody.