Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

44 C 162/2024

Soud: Okresní soud ve ZlíněDatum rozhodnutí: 3. 9. 2024Č. j.: 44 C 162/2024-115Samosoudkyně: Mgr. Kamila BryolováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 8. 11. 2024Předmět řízení: <nezadán>ECLI:CZ:OSZL:2024:44.C.162.2024.1
neplatnost právního jednánísmlouva o úvěruvýživnébezdůvodné obohaceníinsolvence
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 235 460 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 98 026,68 Kč s úrokem v kapitalizované výši 37 395,82 Kč, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 7 939,27 Kč, s úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 331 092,68 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 331 092,68 Kč od 27. 3. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 909,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 333 486,68 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 25. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru reg. č. [Anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 560 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit vyčerpané peněžní prostředky spolu se smluvenými úroky v pravidelných měsíčních splátkách. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek, prohlásila žalobkyně všechny pohledávky související s poskytnutým úvěrem ke dni 19. 12. 2023 za splatné. Žalovanému ke dni podání žaloby zůstal dluh na jistině úvěru ve výši 331 092,68 Kč, dluh na poplatcích 2 394 Kč, dluh na úrocích ve výši 37 395,82 Kč a dluh na úrocích z prodlení ve výši 7 939,27 Kč. Žalobkyně dále požaduje úrok ve výši 7,9 % ročně a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 331 092,68 Kč za dobu od 27. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil.

3. Po provedeném dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu, že mezi účastníky byla na základě žádosti žalovaného dne 25. 10. 2017 uzavřena smlouva o úvěru číslo [Anonymizováno] (dále jen „smlouva“), na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu 560 000 Kč s výší úrokové sazby 7,90 % p. a. Skoro celá výše úvěru (ke dni podání žádosti o úvěr částka 539 986,46 Kč), měla být použita ke splacení jiných závazků žalovaného u žalobkyně (závazky ze smlouvy č. [Anonymizováno]). Žalovaný se zavázal splácet úvěr v 120 měsíčních anuitních splátkách ve výši 6 765 Kč, resp. ve výši 7 212 Kč včetně pojištění (viz smlouva o úvěru). Úvěr byl čerpán 26. 10. 2017 tak, že částka 540 667,24 Kč byla zaslána na účet č. [č. účtu] za účelem konsolidace předcházejícího úvěru a částka 19 332,76 Kč byla poukázána na účet žalovaného (viz výpis z účtu). Žalovaný celkem zaplatil 45 splátek po 7 212 Kč, tj. celkem 324 540 Kč (viz výpis z účtu – čerpání úvěru).

4. Ve vztahu k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet žalobkyně předložila žádost o poskytnutí úvěru, kde žalovaný vyplnil, že je zaměstnanec a prohlásil, že nemá nesplacené závazky a vyjádřil souhlas se zpracováním osobních údajů za účelem nahlédnutí do úvěrových registrů (viz žádost o poskytnutí úvěru ze dne 20. 17. 2017). Dále předložila dokument, v němž je popsáno, jak žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti postupovala. Je zde mj. uvedeno, že úvěr byl poskytnut za účelem konsolidace jednoho aktivního úvěru u žalobkyně. Žalovaný si nejprve žádal o úvěr ve výši 600 000 Kč, výše úvěru však byla systémem snížena. Úvěr byl poskytnut bez nutnosti doložení příjmu, neboť v případě, kdy je žalobkyně schopna určit výši příjmů a výdajů na základě odborné kontroly finančních toků na běžném účtu klienta vedeném u žalobkyně, nevyžaduje se zpravidla potvrzení o výši příjmů vystaveným zaměstnavatelem. Při posuzování bonity a úvěruschopnosti žalovaného byla posuzována finanční situace – příjem byl zjišťován na základě transakcí na běžném účtu, kdy byl napočítán jako medián za 5 měsíců na běžném účtu v měsících 4/2017 – 8/2017 na částku 42 980 Kč, výdaje byla vypočteny na částku 34 350,13 Kč a sestávaly z životních nákladů, tj. z pravidelných výdajů (průměr pěti měsíců) jako inkaso, SIPO, trvalé příkazy, pravidelné jednorázové příkazy a z nepravidelných příkazů jako jsou transakce debetní kartou včetně výběrů z bankomatu, a z nákladů na úvěrové služby. Dále byla posuzována zadluženost klienta z transakcí klienta + CBCB (bez negativních informací), rizikovost klienta, risk KO kritéria, tj. kontrola interních Blacklistů, Fraudlistů, Delikvencí, databáze neplatných dokladů, insolvencí apod. Platební kapacita byla vypočtena na částku 8 629,87 Kč a zhodnocena jako dostatečná (viz interní zpráva o splnění podmínek pro úvěr). Z dat o žádosti se podává, že Credit Bureau skóre žalovaného je 288, pročež systém vyhodnotil žalovaného jako klienta, kterému je možno nabídnout konsolidaci později, protože má více úvěrových závazků za sebou v krátké době. Předschválený limit pro konsolidaci byl předán k manuálnímu posouzení s ohledem na nově poskytnutý úvěr u JPU ve výši 22 000 Kč – žalobkyně jej následně schválila s upraveným limitem 560 000 Kč s poznámkou „výjimečně akceptuji“ (viz data o žádosti).

5. Z předloženého výpisu z účtu vyplývá, že žalovanému byly v období 5/2017 - 10/2017 na účet u žalobkyně připisovány částky od společnosti [Anonymizováno] a. s. (zřejmě zaměstnavatel žalovaného), a to ve výši, která odpovídá příjmu, se kterým žalobkyně kalkulovala. Z výpisu dále vyplývá, že po připsání mzdy na účet žalovaného byla v podstatě celá částka (až na jedinou výjimku) obratem použita na splacení kontokorentního úvěru. Konečný zůstatek na účtu v měsíci květnu 2017 činil 801,40 Kč, v červnu 1 879,90 Kč, v červenci 1 977 Kč, v srpnu 6 500 Kč a v září −7 Kč (viz výpis z účtu za období 5/2017 – 10/2017).

6. Při posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně vycházela též z informací zjištěných z výpisu z bankovního registru klientských informací, z něhož vyplývá, že žalovaný měl čtyři splátkové kontrakty a hypotéky s měsíční splátkou v celkové výši 16 084 Kč (nesplacená jistina celkem 2 330 370 Kč), přičemž čtyři žádosti o úvěr byly zamítnuty a poslední úvěr byl poskytnut dne 3. 8. 2017 ve výši 22 000 Kč (viz CBCB informace). Úvěr poskytnutý žalobkyní dne 17. 3. 2017 měl být splacen předmětným úvěrem ze dne 25. 10. 2017, který byl rozdělen na dvě části, z nichž jedna byla použita na zaplacení uvedeného aktivního úvěru a zbytek představoval bezúčelový úvěr pro žalovaného (viz úvěrová smlouva z 25. 10. 2017).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.”), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně s žalovaným uzavřela v souladu s ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 560 000 Kč, které se žalovaný zavázal spolu se smluveným úrokem splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však uhradil pouze 45 splátek v celkové výši 324 540 Kč.

12. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, dospěl soud k závěru, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti vycházela především z výpisu z běžného účtu, který měl žalovaný veden u ní. Z výpisu vyplynulo, že žalovaný měl sice pravidelný příjem od zaměstnavatele v průměrné výši 42 980 Kč, ale tento příjem byl vždy okamžitě po jeho připsání použit na splacení aktivního úvěru v podobě kontokorentu. Zůstatky žalovaného na běžném účtu byly v podstatě nulové (nebo zcela zanedbatelné) s jedinou výjimkou v srpnu 2017, kdy byl žalovanému poskytnut další úvěr ve výši 22 000 Kč. Z výpisu z účtu dále vyplynulo, že žalovaný splácel i další úvěry, což bylo potvrzeno i výpisem z bankovního registru klientských informací (CBCB). Žalovaný měl v době žádosti o poskytnutí úvěru celkem čtyři aktivní úvěry, přičemž poslední mu byl poskytnut v srpnu 2017, tedy dva měsíce před poskytnutím úvěru žalobkyní. Žalovaný následně žádal žalobkyni o úvěr z důvodu konsolidace předchozího úvěru u žalobkyně, avšak jeho žádost nebyla systémem žalobkyně schválena s ohledem na to, že žalovaný měl více úvěrových závazků za sebou v krátké době a bylo doporučeno o konsolidaci žádat později. Nicméně při manuálním posouzení již byla žádost (s nižším limitem 560 000 Kč a s poznámkou „výjimečně akceptuji“) schválena. Tedy již sama žalobkyně měla při uzavírání smlouvy pochybnosti o tom, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet.

14. Soud se s ohledem na vše shora uvedené neztotožňuje s názorem žalobkyně, že úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumala. Již sama skutečnost, že žalovaný měl u žalobkyně již jeden finanční závazek (který měl být konsolidován), na běžném účtu žalovaný trvale čerpal kontokorentní úvěr a k tomu cca dva měsíce před žádostí o úvěr mu byl poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč, měla vzbudit v žalobkyni podezření o solventnosti žalovaného a vést ji k hlubšímu šetření. Žalobkyně však namísto toho pouze snížila úvěrový limit a při samotném posuzování úvěruschopnosti si vystačila pouze s výpisem z účtu vedeného u ní, resp. s výpisem z CBCB, aniž by podrobněji zkoumala celkovou finanční situaci žalovaného. Spokojila se tak pouze s prokázaným příjmem žalovaného, avšak výdajovou stránku, a to ani podstatné výdaje jako např. náklady spojené s bydlením či výživné, dostatečně nezkoumala. Soud tak uzavřel, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nezkoumala řádně, jak vyžaduje zákon o spotřebitelském úvěru.

15. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nadto v souvislosti s novelou § 87 zákona č. 257/2016 Sb., provedenou zákonem č. 96/2022 Sb., účinným k 29. 5. 2022, bylo zákonodárcem stanoveno, že absence zjišťování tzv. úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu. Z povahy věci tak jde ve smyslu § 588 o. z. o neplatnost absolutní. Logicky potom lze dovodit, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně, tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před datem účinnosti tohoto zákona. S tím, že ačkoliv se bezesporu jedná o projev tzv. pravé retroaktivity, nelze odhlédnout od skutečnosti, že aplikační praxe, na základě závěrů shora uvedených, z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela již v době před účinností tohoto zákona. Retroaktivní aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, a proto ji v kontextu okolností lze akceptovat. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.

17. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 560 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalovaný na dluh žalobkyni uhradil celkem částku 324 540 Kč, kterou soud započetl na jistinu, pročež tak na jistině zbývá uhradit 235 460 Kč, a proto soud žalovaného k úhradě této částky zavázal svým rozhodnutím.

18. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 235 460 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení plateb v celkové výši 324 540 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti, soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

20. Soud tedy zavázal žalovaného k zaplacení částky 234 460 Kč jakožto bezdůvodného obohacení a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozhodnutí v řízení úspěšná co do přiznání částky 235 460 Kč (přiznaná jistina), přičemž v žalobě požadovala ke dni rozhodnutí celkem částku 402 115,71 Kč (jistina + úrok kapitalizovaný ke dni vyhlášení + úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 59 % v poměru k neúspěchu 41 %. S ohledem na uvedené má žalobkyně nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 18 %. Náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 13 340 Kč, z odměny advokáta ve výši 28 980 Kč (§ 7 bod 5 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), která spočívá v odměně za 3 úkony právní pomoci [převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem (soud žalobkyni nepřiznal odměnu za podání ze dne 17. 7. 2024 a 8. 8. 2024, neboť zde obsažená tvrzení měla obsahovat již perfektní žaloba – viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12)] á 9 660 Kč, z náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby á 300 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhl.) a z náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) z odměny a náhrad ve výši 6 274,80 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 18 % z částky 49 494,80 Kč, tedy částku 8 909,10 Kč, kterou je žalovaný dle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen uhradit k rukám zástupkyně žalobkyně.

22. Lhůtu ke splnění uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal důvody.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací