Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 56 710 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, splatných vždy do posledního dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení s tím, že nezaplacením jedné ze splátek řádně a včas nastává splatnost celého zůstatku dluhu.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 42 882,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 83 921 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 68,35 % ročně z částky 69 047,01 Kč od 27. 2. 2025 do 22. 3. 2025 a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 69 047,01 Kč od 23. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 2. 2025 dosáhne částky 246 931 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 99 592,32 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 31. 7. 2024 smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému na účet uvedený ve smlouvě poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 68,35 % ročně spolu s pojištěním schopnosti splácet úvěr ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 430 Kč. Žalovaný však svůj smluvní závazek řádně a včas neplnil, žalobkyně tak dne 25. 2. 2025 zesplatnila úvěr. Ke dni podání žaloby dlužil žalovaný žalobkyni novou jistinu úvěru ve výši 80 782,74 Kč, smluvní pokutu před zesplatněním úvěru v celkové výši 1 996 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 1 000 Kč, smluvní pokutu po zesplatnění úvěru v kapitalizované výši 15 671,32 Kč, úhradu za pojištění schopnosti splácet v celkové výši 143 Kč a úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný uhradil před zesplatněním na úvěr celkem 13 290 Kč, po zesplatnění již ničeho neuhradil.
2. K nařízenému jednání soudu se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.
3. Z provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 31. 7. 2024 podepsal žalovaný jako klient elektronicky návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. [hodnota] (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalovanému byl rovněž předložen předsmluvní formulář (viz předsmluvní formulář). Žalobkyně zaslala žalovanému oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. [hodnota] ze dne 2. 8. 2024, kterým žalovanému sdělila, že akceptuje návrh na uzavření Smlouvy; o akceptaci Smlouvy svědčí rovněž akceptační doložka žalobkyně uvedená přímo v návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru č. [hodnota] s datem akceptace 1. 8. 2024. Součástí oznámení byl rovněž splátkový kalendář ke smlouvě o úvěru (viz oznámení o schválení úvěru ze dne 15. 6. 2022, návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. [hodnota]). Ve Smlouvě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr spolu s úrokem ve výši 68,34 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 4 430 Kč (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalobkyně poskytla žalovanému dne 1. 8. 2024 na účet č. [č. účtu] částku 70 000 Kč (viz doklad o vyplacení úvěru).
4. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, provedla žalobkyně lustraci žalovaného v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací činil počet finančních institucí s žádostí 8, částka expozice činila 984 738 Kč, částka limitu celkového úvěrového rámce nesplátkových operací a kreditních karet činila 104 000 Kč a dluh po splatnosti činil 8 859 Kč. Z výpisu z registru SOLUS bylo zjištěno, že žalovaný nebyl v době uzavření úvěrové smlouvy s žádnou částkou po splatnosti. Vedle toho žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že celkové příjmy žalovaného představovaly starobní důchod ve výši 23 000 Kč. Výše důchodu byla ověřena dokladem o platbě od [právnická osoba], dle kterého byl dne 17. 7. 2024 vyplacen žalovanému [úřad] starobní důchod ve výši 23 467 Kč. V kolonce výdaje žalovaného je v hodnotícím formuláři uvedena částka 4 860 Kč s poznámkou „životní minimum,“ u druhé osoby v domácnosti je uvedena nula, stejně jako u počtu dětí v domácnosti, u spoření, splátek a konsolidovaných splátek třetích stran. U splátek [Jméno žalobkyně] je uvedena částka 5 975 Kč. U ostatních výdajů (doprava, kurzy, záliby apod.) je uvedena nula. Žalovaný mezi svými výdaji uvedl pouze náklady na bydlení ve výši 4 621 Kč.). Z předložených důkazů nevyplývá, že by byly ověřeny výdaje žalovaného (viz hodnocení klienta, doklad od [právnická osoba] o platbě [úřad], výpis z NRKI).
5. Žalovaný uhradil na úvěr celkem částku 13 290 Kč (viz karta klienta). Z důvodu prodlení žalovaného s placením splátek žalobkyně oznámením ze dne 25. 2. 2025, zesplatnila úvěr. Dne 20. 8. 2025 odeslala právní zástupkyně žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu, ve které jej vyzvala k uhrazení dluhu (viz oznámení žalobkyně ze dne 25. 2. 2025, předžalobní výzva ze dne 20. 8. 2025).
6. V současné době je jediným příjmem žalovaného důchod ve výši cca 24 000 Kč. Žalovaný má dluhy ještě u [právnická osoba], které dluží desetitisíce a splácí jí 1 500 Kč měsíčně. Bydlí v městském bytě, za který platí inkasem 6 000 Kč. Dále hradí životní pojištění ve výši 2 000 Kč a telefon ve výši 300 Kč. Žalovaný žije sám a nemá vyživovací povinnost. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 9. 2025, č. j. 19 C 160/2025-62, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 200 Kč, a to ve splátkách po 3 137,50 Kč měsíčně (viz protokol z jednání a rozsudek z připojeného spisu zdejšího soudu sp. zn. 19 C 160/2025).
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný si sjednali dne 1. 8. 2024 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr společně se sjednanými úroky a s úhradou za pojištění schopnosti splácet úvěr vrátit. Žalobkyně jistinu úvěru ve výši 70 000 Kč poskytla žalovanému na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný následně na úvěr uhradil celkem 13 290 Kč.
13. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek. K zákonem stanovené neplatnosti smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, soud přihlíží i bez návrhu žalovaného spotřebitele (viz § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).
14. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně výdaje žalovaného nebyly nijak zjišťovány ani ověřovány. Žalobkyně vycházela z částky životního minima stanovené dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, která činí 4 860 Kč, a dále vycházela z údajů uvedených žalovaným v kartě hodnocení klienta, přičemž pokud jde o náklady na bydlení, nemá k dispozici žádný doklad anebo potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Pouhé uvedení údajů do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány a ověřeny, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
15. S ohledem na uvedené, soud považuje v daném případě za neopodstatněnou argumentaci žalobkyně rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, týkající se otázky přiměřenosti a obezřetnosti při posuzování schopnosti dlužníka úvěr splácet ve vztahu k výši poskytnutého úvěru, neboť poskytovatel úvěru by měl přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále lze připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde podává, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Nejvyšší soud v citovaném rozsudku pak dále uvádí, že je povinností věřitele (poskytovatele úvěru) využívat veřejně dostupné informace a státem publikované údaje o životním minimu a „tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“
16. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou „úplné a pravdivé.“ Tvrzený výdaj na bydlení ve výši 4 621 Kč neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, přesto nebyl nijak prověřován. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující nájemné, náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), lze doložit poměrně snadno. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se není možné spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Na základě neúplných a neověřených zjištění ohledně výdajů žalovaného dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný má disponibilní prostředky na splácení úvěru. Nezohlednila přitom, že podle registru NRKI měl žalovaný již dluh po splatnosti a dále pak částku expozice v částce 984 738 Kč, vypovídající o tom, že žalovaný měl před uzavřením smlouvy již nemalé finanční závazky. Přesto se žalobkyně spokojila s tím, že žalovaný uvedl ve svém prohlášení, že jeho výdaje na splátky činí 0 Kč. Žalobkyně dále nijak nezohlednila, že dle registru NRKI měl žalovaný podanou žádost o úvěr u 8 různých bank a institucí, přestože může taková skutečnost vypovídat o tom, že se žalovaný nenachází v příznivé finanční situaci a že se snaží za každou cenu získat úvěr, aby mohl pokrýt své výdaje.
17. Soud si je vědom toho, že zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně – snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Žalobkyně si od žalovaného vyžádala neúplný výpis z jeho bankovního účtu, resp. pouze doklad o vyplacení starobního důchodu od [úřad], přitom jí nic nebránilo v tom, vyžádat si od něj celkový výpis z účtu za adekvátní období před poskytnutím úvěru. Takový požadavek soud považuje za přiměřený a žalobkyně by si tak mohla ověřit skutečné výdaje žalovaného. Je-li podle zákona povinností poskytovatele úvěru prověřit řádně úvěruschopnost o úvěr žádajícího spotřebitele (žadatele), má se tak dít především na základě porovnání příjmů a výdajů žadatele. O výdajích a příjmech zpravidla poskytuje nejvěrnější obraz výpis z běžného účtu. Nevyžádá-li si poskytovatel úvěru takový výpis od žadatele, který běžným účtem disponuje, neplní již jen proto řádně svou povinnost zkoumat žadatelovu úvěruschopnost.
18. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla.
19. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti způsobuje absolutní neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možné od ostatního obsahu oddělit. Jestliže je tedy smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěrového vztahu založeného smlouvou, jako jsou smluvní úroky, smluvní pokuty náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením nebo úhrada za pojištění schopnosti splácet úvěr. Z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalobkyně nárok toliko na vrácení poskytnuté jistiny. Při závěru o neplatnosti smlouvy a při prokázání skutečnosti, že poskytnutý úvěr ve výši 70 000 Kč představuje částku poskytnutou ve prospěch žalovaného, aniž by pro tento majetkový přesun byl dán právní důvod, je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným, který zde existoval, posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2991 odst. 2 o. z.). Z tvrzení žalobkyně podpořené listinným důkazem vyplynulo, že žalovaný plnil žalobkyni na úvěrovou smlouvu celkově částku 13 290 Kč; jelikož je však Smlouva neplatná, je nezbytné tuto částku započíst na bezdůvodné obohacení. Po započtení (70 000 Kč – 13 290 Kč) tak činí bezdůvodné obohacení částku 56 710 Kč, které je žalovaný povinen vydat žalobkyni. K tomu jej soud zavázal svým rozhodnutím (výrok I.).
20. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalovaný povinnost vrátit poskytnutou jistinu v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy k plnění žalobkyně, nýbrž od možností žalovaného; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením zbývající části jistiny v nově určené době splatnosti. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je tímto rozsudkem určeno nové datum splatnosti, jenž nastává posledním dnem pariční lhůty, nemohl se žalovaný ocitnout v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, a tudíž tak nemohl ani žalobkyni vzniknout nárok na úroky z prodlení.
21. Z výše uvedených důvodů zamítl soud žalobní nárok na zaplacení částky 42 882,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 83 921 Kč od 27. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 68,35 % ročně z částky 69 047,01 Kč od 27. 2. 2025 do 22. 3. 2025 a s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 69 047,01 Kč od 23. 3. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 2. 2025 dosáhne částky 246 931 Kč (výrok II.).
22. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v částce 56 710 Kč, přičemž předmětem řízení byla částka 114 371,78 Kč (99 592,32 Kč + příslušenství kapitalizované ke dní vyhlášení rozsudku ve výši 14 779,46 Kč. Žalobkyně měla v řízení úspěch 50 %, žalovaný měl v řízení úspěch 50 %. Jelikož měly obě strany v řízení stejný úspěch, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
23. S ohledem na osobní, sociální a majetkovou situaci žalovaného, který má v současné době ještě jiné dluhy a kterému již byla nedávným rozsudkem zdejšího soudu uložena povinnost hradit žalobkyni další dluh ve splátkách, rozhodl soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o plnění žalovaného v měsíčních splátkách po 3 000 Kč, splatných vždy do posledního dne v měsíci. O plnění ve splátkách soud rozhodl dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, po posouzení možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele (jediným příjmem žalovaného je starobní důchod ve výši cca 24 000 Kč) a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (žalovaný bydlí sám, náklady na bydlení činí 6 000 Kč a má řadu dalších závazků). Nezaplatí-li žalovaný žalobkyni některou ze splátek řádně a včas, nastává splatnost celého zůstatku dluhu.