Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekČástečně vyhověno

Spisová značka

44 C 255/2024

Soud: Okresní soud ve ZlíněDatum rozhodnutí: 7. 1. 2025Č. j.: 44 C 255/2024-73Samosoudkyně: Mgr. Kamila BryolováAgenda: Civilní (sporné) (C)Zveřejněno: 1. 4. 2025Předmět řízení: zaplacení 12 988,48 Kč s příslušenstvímECLI:CZ:OSZL:2025:44.C.255.2024.1
odborysmlouva o úvěrubezdůvodné obohacenípostoupení pohledávky
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 16. 11. 2026 máme 604 705 z 615 476 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 730,14 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 258,34 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 841,95 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 829,73 Kč, úroku ve výši 22,99 % ročně z částky 8 843,48 Kč za dobu od 2. 7. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 988,48 Kč za dobu od 23. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 988,48 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. (dále jen „banka“), a žalovaný uzavřeli dne 10. 9. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. [hodnota], na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec až do výše 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet v měsíčních splátkách. Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty, sjednané měsíční splátky však nehradil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 postoupila banka pohledávku za žalovaným na žalobkyni s účinností ke dni 21. 2. 2024. Ke dni podání žaloby činila dlužná částka na jistině úvěru 8 843,48 Kč a na poplatcích částku 4 145 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 841,95 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 829,73 Kč, úrok ve výši 22,99 % ročně z dlužné jistiny od 2. 7. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 988,48 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání, vyšel přitom z listinných důkazů založených ve spise.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil závěr o skutkovém stavu, že banka a žalovaný uzavřeli dne 10. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. [hodnota] a vydání a užívání karty (dále jen „smlouva“), na základě níž se banka zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky do výše úvěrového rámce, který činí 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky a poplatky žalobkyni vrátit (viz cit. smlouva ze dne 10. 9. 2021). Žalovaný v období od 8. 10. 2021 do 31. 12. 2022 postupně načerpal peněžní prostředky v celkové výši 121 893,46 Kč (viz výpis ke kreditní kartě, platební historie), v období od 18. 11. 2021 do 20. 2. 2023 bance uhradil celkem 113 163,32 Kč (viz výpis ke kreditní kartě, platební historie).

5. Banka pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 postoupila s účinností ke dni 21. 2. 2024 žalobkyni, což žalovanému oznámila dopisem ze dne 27. 2. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024, seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky).

6. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně ve svém podání ze dne 1. 11. 2024 podrobně popsala, jakým způsobem proběhlo hodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Banka porovnávala příjem žalovaného a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, přičemž vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 10. 9. 2021, ve které bylo vyplněno, že žalovaný je rozvedený, žije v pronajatém domě/bytě, je zaměstnaný na dobu neurčitou a jeho průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 32 643 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a počtu vyživovaných osob (viz žádost o úvěr). Příjem byl dle tvrzení žalobkyně ověřen z běžného účtu žalovaného, výdaje byly dle žalobních tvrzení odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. Do výdajů byly započteny výdaje žalovaného doložené v žádosti o úvěr (žádné doloženy nebyly), dále pak částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb., výdaje na bydlení vydané ČSÚ a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěných z veřejných databází. Z interních zdrojů zjistila, že vůči bance měl žalovaný v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1 778,73 Kč a z externích zdrojů zjistila, že žalovaný neměl v době podání žádosti žádné další závazky. V tomto směru předložila žalobkyně výpis z registru banky, ze kterého vyplynulo, že žalovaný má 2 existující úvěry se splátkami v celkové výši 1 778,73 Kč (viz výpis z registru banky).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.”), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Nejprve se soud zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Banka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 uzavřené mezi bankou jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z., a to s účinností ke dni 21. 2. 2024. Postoupení pohledávky bylo prokázáno postupní smlouvou včetně přílohy č. 1, kde byla specifikována pohledávka za žalovaným. Banka oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 27. 2. 2024, čímž i ve vztahu k žalovanému nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.

12. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť banka jakožto právní předchůdce žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Pokud jde o pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 32 643 Kč, žalobkyně tvrdila, že příjem byl bankou ověřen z běžného účtu žalovaného; výpis z účtu však žalobkyní předložen nebyl. Ve vztahu k výdajové stránce bylo zjištěno, že tato rovněž nebyla zkoumána řádně. Banka se nedotazovala žalovaného na jeho pravidelné měsíční výdaje spojené s bydlením, s chodem domácnosti, ani na výdaje na stravu, hygienické potřeby apod. Banka sice ověřila výši výdajů žalovaného na splátky interních úvěrů ve výši 1 778,73 Kč, skutečné výdaje žalovaného a míra jeho zadlužení nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Výdaje žalovaného banka podle svých tvrzení jen odhadovala podle životního minima a normativních nákladů na bydlení, tento způsob však nemůže být považován za dostatečný. Obezřetnost a důslednost banky při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se nelze spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Banka si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytla žalovanému úvěr, přestože měla najisto postavenu jen výši příjmu (ač výpis z účtu předložen nebyl). Dle přesvědčení soudu bez náležitého posouzení skutečných výdajů žalovaného nemohla banka vůbec relevantně uvažovat o tom, zda žalovaný je či není schopen předmětný úvěr splácet. Soud proto uzavřel, že zkoumání úvěruschopnosti žalované, tak jak bylo popsáno žalobkyní, nebylo provedeno řádně.

14. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro naplnění ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Soud tedy uzavřel, že se banka jakožto právní předchůdce žalobkyně úvěruschopností žalovaného nezabývala tak, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet.

15. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

16. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku (načerpal úvěr) od banky v celkové výši 121 893,46 Kč, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl žalobkyni, resp. bance jakožto jejímu právnímu předchůdci, celkově částku 113 163,32 Kč, kterou soud započetl na jistinu, pročež tak na jistině zbývá uhradit 8 730,14 Kč, a proto soud žalovaného k úhradě této částky zavázal svým rozhodnutím.

17. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

18. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 8 730,14 Kč coby poskytnuté jistiny po započtení uhrazených plateb. Pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

19. Soud tedy z titulu bezdůvodného obohacení zavázal žalovaného k zaplacení částky 8 730,14 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Z hlediska nákladového výroku soud podotýká, že ve věci byl úspěšnější žalovaný, když úspěch žalobkyně je dán poměrem přiznané částky 8 730,14 Kč a částky odpovídající celému předmětu řízení 19 465,25 Kč (jistina 12 988,48 Kč + úrok kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku 3 938,97 Kč + úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku 2 537,80 Kč), vyjádřeným v procentuální výši 45 %. Úspěch žalovaného tak představuje 55 %, jemuž by tak svědčilo právo na náhradu 10 % (55 % - 45 %) nákladů řízení. Soud nicméně z obsahu spisu žádné náklady procesně nečinného žalovaného nezjistil, a proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (ust. § 142 odst. 2 o. s. ř.).

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací