Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 721 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplaceníčástky 20 388 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 732,21 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 882,45 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 225,17 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 942,79 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, ačástky 9 505,99 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 692,23 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 4 428,83 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 097,53 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 698,89 Kč za dobu od 23. 4. 2024 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba].[IČO] IČO, , a žalovaným byla dne 25. 2. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok a úhrady za služby ve 14 měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil celkem částku 4 242 Kč. Žalovaná částka 31 146 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 12 882,45 Kč, zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 1 060,34 Kč, zůstatek neuhrazených poplatků za služby v celkové výši 9 703,21 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 15 % p. a. z jistiny za dobu od 26. 4. 2022 do zaplacení, který za dobu do 22. 4. 2024 kapitalizovala částkou 4 732,21 Kč, a úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 13 942,79 Kč za dobu od prodlení žalovaného do zaplacení, přičemž za dobu do 22. 4. 2024 tento úrok kapitalizovala částkou 3 225,17 Kč (nárok č. 1). Dále byla mezi týmiž účastníky uzavřena dne 17. 12. 2020 smlouva o úvěru č. [hodnota], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr a zaplatit úrok a úhrady za služby ve 14 měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil celkem částku 5 037 Kč. Žalovaná částka 11 468,99 Kč představuje podle žaloby jistinu ve výši 4 428,83 Kč, zůstatek neuhrazeného úroku ve výši 270,06 Kč, zůstatek neuhrazených poplatků za služby v celkové výši 3 270,10 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 15 % p. a. z jistiny za dobu od 18. 2. 2022 do zaplacení, který za dobu do 22. 4. 2024 kapitalizovala částkou 1 692,23 Kč, a úroku z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 4 698,89 Kč za dobu od prodlení žalovaného do zaplacení, přičemž za dobu do 22. 4. 2024 tento úrok kapitalizovala částkou 1 097,53 Kč (nárok č.
2). Obě pohledávky za žalovaným byly společností [právnická osoba]. smluvně postoupeny žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním soud ve vztahu k nároku č. 1 zjistil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba].[IČO] IČO, (dále též „společnost“ či „právní předchůdce žalobkyně“), byla dne 25. 2. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva“), na jejímž základě společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 12 888 Kč splatit v 14 měsíčních splátkách. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v místě bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (viz smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně částku ve výši 4 242 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil žádost o úvěr, v němž uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnaný od 1. 11. 2018. Jeho příjem představuje mzda ve výši 18 903 Kč měsíčně, výdaje činí 14 593 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 4 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 7 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 3 093 Kč a spoření, pojištění 500 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 24. 2. 2021).
4. Ve vazbě k nároku č. 2 soud zjistil, že mezi žalovaným a společností byla dne 17. 12. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva“), na jejímž základě společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 6 006 Kč splatit v 14 měsíčních splátkách. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že od věřitele převzal v místě bydliště v hotovosti celkovou výši spotřebitelského úvěru (viz smlouva o úvěru č. [hodnota]). Žalovaný zaplatil podle tvrzení žalobkyně částku ve výši 5 037 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Před uzavřením smlouvy žalovaný vyplnil žádost o úvěr, v němž uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnaný od 1. 11. 2018. Jeho příjem představuje mzda ve výši 23 893 Kč měsíčně, výdaje činí 14 264 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 4 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 7 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 2 764 Kč a spoření, pojištění 500 Kč (viz žádost o úvěr ze dne 17. 12. 2020). Z pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán od 1. 11. 2018 na dobu neurčitou (viz pracovní smlouva) Z potvrzení o příjmu bylo zjištěno, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za posledních 12 měsíců činil 18 975,75 Kč (viz potvrzení o příjmu ze dne 9. 6. 2020). Z výplatních lístků bylo zjištěno, že mzda žalovaného za měsíc září 2020 činila 23 766 Kč, za měsíc říjen 2020 činila 28 426 Kč, za měsíc listopad 2020 činila 19 488 Kč a za měsíc prosinec 2020 činila 21 093 Kč (viz výplatní lístky). Dále žalobkyně předložila nájemní smlouvu, z níž lze sice vyčíst výši nájemného, avšak pouze za první necelý měsíc trvání nájmu, přičemž strana smlouvy, která obsahuje výši pravidelného nájemného, absentuje (viz některé pasáže nájemní smlouvy ze dne 9. 1. 2020). Společnost obě pohledávky za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 postoupila žalobkyni s účinností ke dni 29. 5. 2024 (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, potvrzení o zaplacení kupní ceny, seznam postoupených pohledávek), o čemž žalovaného informovala dopisy ze dne 14. 6. 2024 (viz oznámení o postoupení pohledávky).
5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Společnost [právnická osoba]., IČO: [IČO], obě pohledávky za žalovaným postoupila ke dni 29. 5. 2024 žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, uzavřené mezi společností jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z. Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena společností dopisy ze dne 14. 6. 2024. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
10. Společnost a žalovaný uzavřeli ve dnech 17. 12. 2020 a 25. 2. 2021 dvě smlouvy, které soud kvalifikoval podle svého obsahu nikoliv jako smlouvy o úvěru, nýbrž jako smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., neboť smlouvy splňovaly podstatné náležitosti právě tohoto smluvního typu (peněžní prostředky byly poskytnuty při podpisu smlouvy a nebylo sjednáno právo žalovaného vynutit si poskytnutí jistiny úvěru). Na základě smlouvy ze dne 17. 12. 2020 společnost jako zapůjčitel přenechala žalovanému coby vydlužiteli peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč a na základě smlouvy ze dne 25. 2. 2021 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč.
11. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvami vázány, má soud za to, že obě smlouvy jsou neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci žalobních tvrzení neuvedla, jakým způsobem posuzovala společnost (právní předchůdce žalobkyně) úvěruschopnost žalovaného, byla vyzvána usnesením č. j. 44 C 283/2024-38 ze dne 5. 11. 2024, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, že uvede, jakými konkrétními postupy právní předchůdce žalobkyně prověřil schopnost žalovaného úvěr splácet včetně uvedení toho, z jakých listin zjistil a ověřil příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně k výzvě uvedla, že žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádostech o úvěr ze dne 17. 12. 2020, resp. 24. 2. 2021, a ověřeny doklady uvedenými v části „doložení příjmu žadatele“. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného právní předchůdce ověřil pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu a výplatními páskami (příjem) a nájemní smlouvou (výdaje). Ke svým tvrzením žalobkyně předložila dvě žádosti o úvěr, v nichž je shodně uvedeno, že žalovaný má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a je zaměstnaný od 1. 11. 2018. V žádosti ze dne 24. 2. 2021 je dále uvedeno, že příjem žalovaného představuje mzda ve výši 18 903 Kč měsíčně, výdaje činí 14 593 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 4 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 7 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 3 093 Kč a spoření, pojištění 500 Kč, v žádosti ze dne 17. 12. 2020 je uveden příjem žalovaného 23 893 Kč měsíčně, výdaje 14 264 Kč měsíčně, z čehož výdaje na bydlení a energie činí 4 000 Kč, výdaje na dopravu a jídlo 7 000 Kč, měsíční splátky stávajících půjček 2 764 Kč a spoření, pojištění 500 Kč. Ve vztahu k příjmu žalobkyně předložila pracovní smlouvu, dle níž bylo ověřeno trvání pracovního poměru žalovaného, a dále potvrzení o příjmu a výplatní lístky, které prokazují výši mzdy žalovaného. Soud tak uzavřel, že příjmovou stránku právní předchůdce ověřil řádně, ač při uzavírání pozdější smlouvy již neověřoval příjem za měsíc předcházející bezprostředně před uzavřením smlouvy, tj. za měsíc leden 2021, pročež tak neměl postaveno najisto, že pracovní poměr žalovaného trval i nadále, resp. alespoň v lednu 2021. Za zásadní pochybení však soud považuje nedostatečné zkoumání výdajové stránky žalovaného. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce ověřoval výdaje z nájemní smlouvy. Z této by však mohl ověřit maximálně výši nájemného a záloh na energie, avšak ani tyto výdaje nebyly ověřeny řádně, když tyto údaje v předložené nájemní smlouvě absentovaly. Soud tak v daném případě dospěl k závěru, že výdaje žalovaného nebyly právním předchůdcem žalobkyně ověřovány vůbec, když od žalovaného nebyly vyžádány žádné listiny prokazující výši pravidelných výdajů, přičemž nebyly ověřovány ani výdaje v podobě splátek zápůjček či úvěrů, které lze ověřit velmi snadno nahlédnutím do bankovních či nebankovních registrů a dalších veřejně přístupných databází, kdy se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s tvrzením žalovaného, že má další dluhy u bankovních či nebankovních věřitelů ve výši, kterou uvedl v žádostech o úvěr.
12. Vzhledem k tomu, že společnost při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala pouze s tvrzeními žalovaného, které si řádným způsobem neověřila (vyjma jeho příjmu, který byl spíše nižší), nelze než uzavřít, že nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je neplatnost obou dotčených smluv.
13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V případě porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není totiž neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
14. Při závěru o neplatnosti obou smluv je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 22 000 Kč (15 000 Kč + 7 000 Kč) náležející společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný poskytl společnosti celkově částku 9 279 Kč (4 242 Kč + 5 037 Kč), která měla sloužit jako úhrada splátek; jelikož však obě smlouvy o zápůjčce jsou neplatné, je nezbytné tuto částku použít na bezdůvodné obohacení. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni, na niž byla pohledávka za žalovaným postoupena, jistinu ve výši 15 000 Kč, resp. 7 000 Kč, poníženou o provedené úhrady ve výši 4 242 Kč, resp. 5 037 Kč. Soud tak žalovaného zavázal k zaplacení částky 12 721 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
15. Z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
16. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na doplacení částky 12 721 Kč; pokud jde o úrok z prodlení, na ten dle přesvědčení soudu žalobkyni nárok nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je nucen stanovit splatnost soud svým rozhodnutím. Jelikož byl žalovaný v řízení nečinný a nesdělil, jaké jsou jeho aktuální poměry, stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil žalovanému splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.
17. S ohledem na uvedené uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 721 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbylém rozsahu soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný (předmětem sporu byla částka 42 614,99 Kč + příslušenství, přičemž žalobkyně byla úspěšná pouze ohledně částky 12 721 Kč), proto má žalovaný nárok na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však žalovaný žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).