Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 095,25 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 45 732,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 570,59 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13 382,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 59 827,76 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému ve třech platbách částku 28 129 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s příslušenstvím sjednaným ve smlouvě v pravidelných denních splátkách. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, důsledkem toho žalobkyně vypověděla smlouvu a žalovaný se tak ocitl dne 13. 2. 2025 v prodlení s úhradou celého úvěru. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 27 999,43 Kč, z poplatků v celkové výši 571,16 Kč, ze smluvního úroku ve výši 31 026,06 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 231,11 Kč.
2. Žalovaný navrhl, aby mu bylo umožněno plnění ve splátkách, neboť není v jeho možnostech dluh uhradit. Proti žalovanému existují vykonatelné tituly a někteří věřitelé přistoupili k bezodkladné exekuci. Bydlí ve společném domě se svou matkou a sestrou, ale nikoliv ve společné domácnosti, náklady na provoz domu si rozdělují. Příjmy žalovaného jsou v závislosti na rozsahu vykonané práce mezi 20 000 Kč a 40 000 Kč. Žalovaný splácí hypotéku ve výši cca 13 000 Kč měsíčně a vlastní pozemky v k.ú. [adresa]. Na prvním jednání žalovaný uvedl, že maximální možná výše splátky pro něj činí 3 500 až 5 000 Kč. Žalovaný se zdržuje v zahraničí, kde pracuje jako živnostník, a příjmy má dle zakázky v průměru 35 000 Kč – 45 000 Kč měsíčně. Splácí hypotéku v částce 13 000 Kč, kterou nedoložil.
3. Podáním ze dne 5. 1. 2026 žalobkyně sdělila, že žalovaný celkem uhradil částku 14 033,75 Kč. Dále popsala bližší skutečnosti ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a předložila výpis z běžného účet žalovaného, který měla pro zkoumání úvěruschopnosti k dispozici.
4. Ke skutečnostem uvedeným a důkazům předloženým spolu s podáním žalobkyně ze dne 5. 1. 2026 soud přihlédl přesto, že byla učiněna po proběhnuvším prvním jednáním ve věci. Soud má za to, že účinky koncentrace řízení dle § 118b o.s.ř. nenastaly, neboť materiální obsah prvního jednání dne 16. 12. 2025 nebyl vyčerpán, tj. nebyly provedeny všechny úkony, které zákon předpokládá v § 118a odst. 1, 2 o.s.ř., konkrétně nebyly sděleny výsledky přípravy jednání a vymezeny sporné a nesporné skutečnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010).
5. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný si ujednali dne 10. 8. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], a to prostřednictvím internetových stránek [webové stránky žalobkyně]. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 80 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s příslušenstvím dle čl. VII. smlouvy, a to v pravidelných denních splátkách (viz smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Dne 10. 8. 2024 odeslala žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu] částku 17 000 Kč, následně pak dne 11. 9. 2024 odeslala na stejný účet částku 11 039 Kč a dne 16. 10. 2024 částku 90 Kč, tj. celkem 28 129 Kč (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období od 1. 6. 2024 do 31. 10. 2024, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli).
6. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB, kdy nejprve nahlédla do databází vedených spol. [právnická osoba], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále nahlédla do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaný byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí. Listiny k prokázání těchto tvrzení žalobkyně nepředložila. Žalobkyně dále vycházela z informací získaných od žalovaného, který uvedl, že počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti jsou 3, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti majících příjem jsou 3, jeho čistý měsíční příjem činí 49 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje činí 1 000 Kč na bydlení, ostatní zbytné výdaje činí 1 075 Kč a výdaje na půjčky činí 13 000 Kč (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně].). Žalobkyně dále předložila výpisy z účtu žalovaného, ze kterých vycházela. Dospěla tak k závěru, že příjem žalovaného umožňuje bezproblémové splácení úvěru.
7. Z výpisů z účtu, které si soud vyžádal od banky žalovaného, vyplývá, že neměl žalovaný v období dvou měsíců žádný disponibilní zůstatek na účtu, a že měl ke konci června a července 2024 na účtu záporný zůstatek. Příjem žalovaného, který vyplývá z výpisů z účtu, neodpovídá příjmu, který žalovaný uvedl před uzavřením úvěrové smlouvy (viz výpis z účtu č. [č. účtu] za období od 1. 6. 2024 do 31. 10. 2024).
8. Z výpisu z běžného účtu, který předložila žalobkyně, soud zjistil, že žalovaný nadužíval her a sázek v naprosto masivním měřítku. (viz výpis z běžného účtu č. [č. účtu]).
9. Žalovaný uhradil na úvěr celkem 14 033,75 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Jelikož žalovaný nehradil řádně splátky, oznámila mu žalobkyně dne 12. 2. 2025, že vypovídá smlouvu a že se celý úvěr tak stal splatným. Dne 19. 6. 2025 zaslal právní zástupce žalobkyně předžalobní výzvu žalovanému, ve které jej vyzval k uhrazení dluhu (viz předžalobní výzva + podací lístek).
10. Z potvrzení o příjmu a spolupráci, vydaného [jméno FO] [IČO] IČO, , sídlem [adresa], soud zjistil, že žalovaný vykonává pro uvedenou podnikající fyzickou osobu činnost na základě smluvního vztahu od 1. 1. 2025 a příjem činí 35 000 Kč do 45 000 Kč (viz potvrzení o příjmu a spolupráci OSVČ).
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
12. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný si sjednali smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do výše 80 000 Kč a žalovaný se zavázala tyto finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím sjednaným ve smlouvě. Žalovaný načerpal celkem částku 28 129 Kč.
15. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být touto smlouvou vázány, má za to, že výše specifikovaná smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud v souladu s § 87 odst. 1 věty druhé cit. zákona v důsledku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti k neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků.
16. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud shledal nedostatečným. Pokud žalobkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného z běžného účtu, který soudu předložila, pak se jednalo o zcela nesprávné vyhodnocení této listiny. Tímto výpisem z účtu má soud za prokázáno, že žalovaný byl v rozhodném období gambler, a úvěr mu jednoznačně neměl být poskytnut. Za této situace nelze než uzavřít, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti patrně proběhlo víceméně formálně, vedené snahou žalobkyně úvěr poskytnout.
17. Jestliže je předmětná smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou část poskytnuté jistiny. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel celkem částku 28 129 Kč (poskytnutá jistina) náležející žalobkyni, aniž by pro tyto platby existoval (platný) právní důvod. Na bezdůvodné obohacení je nutné započíst částku 14 033,75 Kč, kterou žalovaný na úvěr uhradil. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 14 095,25 Kč. K tomu ho soud zavázal svým rozhodnutím (výrok I.).
18. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalovaný povinnost vrátit poskytnutou jistinu v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy k plnění žalobkyně, nýbrž od možností žalovaného; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením zbývající části jistiny v nově určené době splatnosti. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je tímto rozsudkem určeno nové datum splatnosti, jenž nastává posledním dnem pariční lhůty, nemohl se žalovaný ocitnout v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, a tudíž tak nemohl ani žalobkyni vzniknout nárok na úroky z prodlení.
19. Z výše popsaných důvodů soud zamítl žalobní nárok na zaplacení částky 45 732,51 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 570,59 Kč od 13. 2. 2025 do zaplacení (výrok II.).
20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu účastníků. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. Předmětem sporu byla částka 62 711,43 Kč (59 827,76 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2 883,67 Kč), přičemž žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 14 095,25 Kč, tedy ze 22 %, a žalovaný byl úspěšný ze 78 %. Převážně úspěšným je tak žalovaný, kterému svědčí právo na náhradu 56 % (78 % - 22 %) nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného sestávají z 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 16. 12. 2025, doplnění důkazů ze dne 9. 1. 2026, účast na jednání dne 15. 1. 2026) á 3 500 Kč (celkem 17 500 Kč) dle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen a.t.), 5 x náhrada hotových výdajů á 450 Kč (celkem 2 250 Kč) dle § 13 odst. 4 a.t. a 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši 4 147,50 Kč. Celkové náklady žalovaného tak představují částku 23 897,50 Kč, z čehož je žalobkyně povinna nahradit 56 % odpovídající částce 13 382,60 Kč. Pro úplnost lze dodat, že cestovní výdaje, které zástupce žalovaného taktéž vyúčtoval, jsou v rámci náhrady řízení zohledněny pouze, pokud je cestováno z jiném města než ze sídla soudu. Pokud je cestováno v rámci jednoho města, pak je náhrada místních jízdních výdajů zahrnuta v paušální náhradě hotových výdajů dle § 13 a.t. Stejně tak náhrada času stráveného na cestě dle § 14 a.t. přísluší advokátovi pouze tehdy, pokud cestuje k úkonu prováděnému mimo sídlo advokáta (myšleno i pobočku, ze které zástupce cestuje). V daném případě zástupce žalovaného cestoval v rámci [adresa], náhrada ztráty času mu tak nepřísluší. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení zástupci žalovaného (výrok III.).
21. Žalovaný navrhl, aby mu byla uložena povinnost peněžitého plnění ve splátkách, případně na lhůtu k plnění delší než tři dny s ohledem na jeho finanční poměry. Na prvním jednání uvedl, že pracuje v zahraničí jako živnostník, a že jeho příjem představují zakázky od obchodního partnera z Německa a činí měsíčně 35 000 Kč - 45 000 Kč. Žalovaný byl soudem vyzván k prokázání svých poměrů za účelem posouzení jeho možností k zaplacení dluhu ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a současně poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Za tímto účelem označil žalovaný k důkazu výpis z účtu a potvrzení obchodního subjektu z Německa. Výpis z účtu však žalovaný nepředložil s odůvodněním, že účet byl v nedávné době vypovězen a namísto potvrzení obchodního subjektu z Německa předložil žalovaný Českého podnikatele. Žalovaný tak prokázal své příjmy v řádu desítek tisíc korun s tím, že soud má důvodnou pochybnost o tom, zda se jedná o příjmy jediné (tvrzení o příjmech ze zahraničí ze strany žalovaného jasně zaznělo a těžko bude omylem). Ve vztahu k výdajům žalovaný neprokázal vůbec nic, a to přesto, že byl soudem poučen dle § 118a odst. 3 o.s.ř. Prokázány tak zůstaly pouze vykonatelné závazky žalovaného dle soudních rozsudků. Finanční situace a tím i platební možnosti a schopnosti žalovaného tak zůstaly neprokázány, proto soud návrhu na uložení povinnosti ve splátkách nevyhověl. Lhůtu k plnění povinností uložených žalovanému tímto rozsudkem tak stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní.