Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 154 590,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 93 196,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 26 773,39 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 144 699,02 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 822,51 Kč za období od 5. 11. 2025 do 9. 3. 2026, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 147 960,97 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 026,03 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 97 623,83 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 926,32 Kč za období od 5. 11. 2025 do 9. 3. 2026 a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 99 825,83 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 247 786,80 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 26. 8. 2022 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. [hodnota], na základě které žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 166 793,50 Kč, a dne 28. 1. 2025 úvěrovou smlouvu č. [hodnota], na základě které poskytla žalobkyně úvěr žalované ve výši 98 583 Kč. Žalovaná se výše uvedenými smlouvami zavázala poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím a případnými poplatky. Jelikož žalovaná nehradila řádně a včas splátky, žalobkyně zesplatnila obě smlouvy dne 21. 10. 2025. Žalovaná částka ve výši 247 786,80 Kč sestává z neuhrazených jistin, poplatků, nákladů na vymáhání a smluvních pokut výše uvedených smluv, konkrétně jde o částku 147 960,97 Kč ve vztahu ke smlouvě č. [hodnota] a o částku 99 825,83 Kč ve vztahu ke smlouvě č. [hodnota]. Na smlouvu č. [hodnota] uhradila žalovaná celkem 101 360 Kč a na smlouvu č. [hodnota] uhradila celkem 9 436 Kč.
2. Žalovaná se z nařízeného jednání omluvila den před datem jeho konání a současně požádala o jeho odročení, a to z důvodu nemoci. Soud žalovanou vyzval k doložení důvodu žádosti o odročení. Žalovaná uvedla, že zašle potvrzení od lékaře, žádné potvrzení od lékaře však dodáno nebylo. Jelikož žalovaná nedoložila řádný důvod pro odročení jednání, shledal soud žádost o odročení za nedůvodnou a v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal v nepřítomnosti žalované.
3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastnicemi byla dne 26. 8. 2022 uzavřena smlouva „Úvěrová karta [značka] - revolvingový úvěr č. [hodnota] “ (dále též „smlouva č. 1“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované možnost čerpat revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 25 000 Kč, na který se zavázala žalovaná hradit sjednané splátky a případné poplatky. Ve smlouvě č. 1 je ujednáno, že během trvání smlouvy může být úvěrový rámec navýšen (viz citovaná smlouva). Jak vyplývá z žalobních tvrzení, podporovaných výpisem čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě č. 1, v průběhu smlouvy byl úvěrový limit navýšen na 145 000 Kč. Žalovaná na základě smlouvy č. 1 čerpala celkem částku 166 803,50 Kč a uhradila celkem částku 101 360 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě č. 1).
4. Žalovaná před uzavřením smlouvy č. 1 ke svým majetkovým poměrům uvedla, že je na mateřské dovolené s příjmem 19 600 Kč, že příjem ostatních členů domácnosti činí 50 000 Kč, a že měsíční výdaje domácnosti činí 6 000 Kč (viz karta klienta ke smlouvě č. 1, smlouva č. 1). Žalobkyně dále provedla výpočet MLS žalované (maximálního limitu splátky), kde na základě údajů, které uvedla žalovaná v žádosti, vypočetla, že žalovaná měla dostatečné MLS k tomu, aby mohla hradit úvěr (viz vyjádření žalobkyně). Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí (viz karta klienta ke smlouvě č. 1). Z úvěrové zprávy vyplývá, že měla žalovaná v minulosti dvě odmítnuté žádosti o kreditní kartu (viz úvěrová zpráva ke smlouvě č. 1). Z předložených důkazů nevyplývá, že by žalovaná ověřovala příjmy a výdaje žalované.
5. Dále byla mezi účastnicemi dne 8. 9. 2023 uzavřena smlouva o účelovém a o revolvingovém úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva č. 2“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované účelový úvěr ve výši 98 583 Kč na úhradu úvěrů žalované u [právnická osoba]. v celkové výši 43 583 Kč, s tím, že zbývající část jistiny ve výši 55 000 Kč bude vyplacena ve prospěch žalované na její účet, a na základě které jí dále poskytla možnost čerpat revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 30 000 Kč, přičemž za oba úvěry se žalovaná zavázala hradit sjednané splátky a případné poplatky (viz smlouva č. 2). Žalovaná na základě smlouvy č. 2 čerpala celkem částku 98 583 Kč a uhradila celkem částku 9 436 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě č. 2).
6. Žalovaná před uzavřením smlouvy č. 2 ke svým majetkovým poměrům uvedla, že je zaměstnaná a má čistý hlavní měsíční příjem ve výši 33 000 Kč, že má čistý vedlejší příjem ve výši 8 600 Kč, že příjem ostatních členů domácnosti činí 85 000 Kč, a že její výdaje sestávají z výdajů na bydlení ve výši 1 500 Kč, ze splátek úvěrů ve výši 4 600 Kč a z ostatních výdajů ve výši 1 500 Kč (viz karta klienta ke smlouvě č. 2, smlouva č. 2). Žalobkyně dále provedla výpočet MLS žalované, kde na základě údajů, které uvedla žalovaná v žádosti, tj. mimo jiné i příjmu ostatních členů domácnosti, vypočetla, že žalovaná měla dostatečné MLS k tomu, aby mohla hradit úvěr (vyjádření žalobkyně). Žalobkyně provedla lustraci žalované v registru NRKI (viz karta klienta ke smlouvě č. 2). Z úvěrové zprávy vyplývá, že měla žalovaná tři existující splátkové kontrakty se zbývající částkou 54 348 Kč a se splátkami 2 490 Kč a kreditní kartu se zbývající částkou 148 638 Kč a se splátkami 4 614 Kč (viz úvěrová zpráva ke smlouvě č. 2). Dle tvrzení žalobkyně si příjmy a výdaje žalované ověřila výpisem z jejího účtu za období od 8. 11. 2024 do 25. 1. 2025 který si od žalované vyžádala. Uvedený výpis žalobkyně předložila soudu (viz přehled pohybů na účtech).
7. Z výpisu z účtu žalované, který si soud vyžádal od banky, vyplývá, že měla v období tří měsíců před uzavřením smlouvy č. 2 nižší příjem, než který je uveden ve smlouvě a v kartě klienta, a že měla výdaje buď vyšší nebo téměř totožné, co příjmy, přičemž výdaje uvedené ve výpisu z účtu jsou vyšší, než které byly zahrnuty ve výpočtu MLS (viz výpis z účtu žalované č. [č. účtu] za období od 4. 10. 2024 do 31. 1. 2025).
8. V důsledku prodlení žalované s úhradou závazků z výše uvedených smluv zesplatnila žalobkyně úvěry ze smlouvy č. 1 a č. 2 dne 21. 10. 2025 výzvami ke splacení celého úvěru, které jí odeslala dne 22. 10. 2025 (viz výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 21. 10. 2025, podací arch). Dne 18. 12. 2025 odeslal právní zástupce žalobkyně předžalobní výzvu žalované, ve které ji vyzval k uhrazení dluhu ze smlouvy č. 1 a č. 2 (viz předžalobní výzva k plnění, podací arch).
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smluv (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaná si sjednaly dvě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejíchž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto úvěry hradit v ujednaných splátkách.
15. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být výše uvedenými smlouvami vázány, má za to, že jsou tyto smlouvy neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně ve vztahu ke těmto smlouvám neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud v souladu s § 87 odst. 1 věty druhé cit. zákona k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků.
16. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy č. 1 doložila žalobkyně pouze skutečnost, že provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí. Příjmy a výdaje, které žalovaná uvedla v žádosti, si žalobkyně nijak neověřila, resp. nedoložila, že by si je ověřila. Nejvyšší soud ČR přitom ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podává, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Dále pak Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uvádí, že je povinností věřitele (poskytovatele úvěru) využívat veřejně dostupné informace a státem publikované údaje o životním minimu a „tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Vzhledem k tomu, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti pracovala pouze s tvrzeními žalované, které si nijak neověřila, nelze než uzavřít, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalované a její reálné možnosti úvěr splácet. K tomu navíc soud dodává, že žalobkyně nedoložila, jak zkoumala úvěruschopnost žalované poté, co zvýšila úvěrový rámec sjednaný ve smlouvě č. 1, přestože jí tuto povinnost při výrazném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru (téměř šestinásobné navýšení) ukládá § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Následně pak žalobkyně u jednání potvrdila, že při navýšení úvěrového rámce nebyla zkoumána úvěruschopnost žalované. Tato naprostá absence posouzení úvěruschopnosti po navýšení úvěrového rámce je v rozporu s výše citovaným ustanovením, přičemž tento nedostatek nelze ospravedlnit tím, že žalovaná po určitou dobu úvěr hradila.
17. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy č. 2 doložila žalobkyně, že provedla lustraci žalované v registru NRKI, a že jí žalovaná poskytla výpisy z jejího účtu za účelem ověření příjmů a výdajů. Z výpisu z účtu žalované ale vyplývá, že měla nižší příjem, než který je uveden ve smlouvě a v kartě klienta a současně, že měla výdaje stejné nebo vyšší než příjmy, přičemž výdaje, které vyplývají z výpisu z účtu, nezohlednila ve výpočtu MLS. Výše uvedené v kombinaci s tím, že žalovaná měla v době uzavření smlouvy č. 2 již nemalé finanční závazky, zde byly dle názoru soudu důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet úvěr. Nadto jsou ve výpočtu MLS zahrnuty i příjmy ostatních členů domácnosti, které si žalobkyně nijak neověřovala. Soud pak podotýká, že žalobkyně provedla lustraci žalované toliko v NRKI a neprovedla tak lustraci v SOLUS, v insolvenčním rejstříku či v centrální evidenci exekucí. Za těchto okolností soud uzavřel, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, a v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neposoudila řádně úvěruschopnost žalované.
18. Jestliže jsou předmětné smlouvy neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z obligačních vztahů založených těmito smlouvami. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou část poskytnutých jistin. Při závěru o neplatnosti smluv je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že byla žalované poskytnuta na základě neplatné smlouvy č. 1 částka 166 803,50 Kč a na základě neplatné smlouvy č. 2 částka 98 583 Kč, náležející žalobkyni, aniž by pro to existovaly (platné) právní důvody. Žalovaná uhradila na bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy č. 1 částku 101 360 Kč a na bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy č. 2 částku 9 436 Kč. Při započtení těchto úhrad na bezdůvodné obohacení tak činí celkové bezdůvodné obohacení žalované částku 154 590,50 Kč. Soud tak žalovanou zavázal k vydání bezdůvodného obohacení do výše této částky (výrok I.)
19. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalovaná povinnost vrátit poskytnuté jistiny v nové době splatnosti (buď mezi účastnicemi dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy k plnění žalobkyně, nýbrž od možností žalované; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalované s vrácením jistin v nově určené době splatnosti. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je tímto rozsudkem určeno nové datum splatnosti, jenž nastává posledním dnem pariční lhůty, nemohla se žalovaná ocitnout v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, a tudíž tak nemohl ani žalobkyni vzniknout nárok na úroky z prodlení20. Z výše uvedených důvodů soud zamítl žalobní nárok na zaplacení částky 93 196,30 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 26 773,39 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 144 699,02 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 822,51 Kč za období od 5. 11. 2025 do 9. 3. 2026, s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 147 960,97 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 026,03 Kč, s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 97 623,83 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 926,32 Kč za období od 5. 11. 2025 do 9. 3. 2026 a s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 99 825,83 Kč od 10. 3. 2026 do zaplacení (výrok II.).21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu účastnic. Žalobkyně měla v řízení úspěch co do částky 154 590,50 Kč, přičemž předmětem řízení byla částka 304 975,01 Kč (247 786,80 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 57 188,21 Kč). Žalobkyně tak má úspěch ve výši 51 % a žalovaná má úspěch ve výši 49 %. Jelikož je úspěch účastnic téměř stejný, rozhodl soud tak, že nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).22. Lhůtu k plnění povinností uložených tímto rozsudkem stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když k poskytnutí jiné lhůty nevzešly v řízení žádné skutečnosti.