Výrok
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 799,99 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 694,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 36 100,43 Kč od 19. 10. 2025 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 68 494,76 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 17. 7. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě poskytla žalovanému ve čtyřech platbách celkem částku 39 044 Kč, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s příslušenstvím sjednaným ve smlouvě v pravidelných denních splátkách. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, důsledkem toho žalobkyně vypověděla smlouvu a žalovaný se tak ocitl dne 19. 10. 2025 v prodlení s úhradou celého úvěru. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 34 799,99 Kč, z poplatků v celkové výši 1 300,44 Kč, ze smluvního úroku ve výši 31 316,31 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 1 078,02 Kč. Žalovaný uhradil na jistinu celkem 4 245,20 Kč.
2. K nařízenému jednání soudu se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl v nepřítomnosti účastníků.
3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný si ujednali dne 17. 7. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále též „smlouva“), a to prostřednictvím internetových stránek [webové stránky žalobkyně]. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 75 900 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s příslušenstvím dle čl. VII. smlouvy, a to v pravidelných denních splátkách dle čl. V. smlouvy (viz smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota]). Žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet č. [č. účtu] dne 17. 7. 2024 částku 4 200 Kč, dne 20. 5. 2025 částku 16 000 Kč, dne 17. 7. 2025 částku 10 093,90 Kč a téhož dne částku 8 751,29 Kč, tedy celkem částku 39 045,19 Kč (viz přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, výpisy z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 12. 4. 2024 do 31. 7. 2024).
4. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB, kdy nejprve nahlédla do databází vedených spol. [právnická osoba], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále nahlédla do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaný byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí. Listiny k prokázání těchto tvrzení žalobkyně nepředložila. Žalobkyně dále vycházela z informací získaných od žalovaného, který uvedl, že počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti jsou 4, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti majících příjem jsou 2, jeho čistý měsíční příjem činí 32 000 Kč, jeho měsíční výdaje na půjčky činí 7 000 Kč, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč a jeho ostatní zbytné výdaje činí 5 000 Kč (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti). Žalobkyně dále uvedla, že případně vycházela ze žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek. Žalobkyně předložila listinu, ve které je uvedeno, že byl příjem žalovaného doložen prostřednictvím bankovního výpisu obsahujícího příjmové transakce, ze kterého zjistila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 33 577 Kč. V této listině jsou uvedeny blíže neidentifikované příjmové transakce za období od 26. 7. 2023 do 15. 7. 2024 (viz listina označená „identifikované příjmy“). Dospěla tak k závěru, že příjem žalovaného umožňuje bezproblémové splácení úvěru.
5. Z výpisu z účtu žalovaného, který si vyžádal soud od jeho banky, vyplývá, že měl žalovaný v období tří měsíců před uzavřením smlouvy vysoké výdaje, z nichž výraznou část tvoří splátky bankovních i nebankovních úvěrů. Během stejného období čerpal žalovaný řadu nebankovních úvěrů. Žalovaný měl na účtu sjednaný kontokorent do 10 000 Kč, přičemž měl po většinu výše uvedeného období na účtu záporný zůstatek, který překračoval tento kontokorent (viz výpis z účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 12. 4. 2024 do 31. 7. 2024)
6. Žalovaný uhradil na úvěr celkem 4 245,20 Kč (viz nezpochybněná tvrzení žalobkyně). Jelikož žalovaný nehradil řádně splátky, žalobkyně mu oznámila dne 18. 10. 2025 prostřednictvím e-mailu, že vypovídá smlouvu a že se celý úvěr stal splatným (viz e-mail žalobkyně ze dne 18. 10. 2025). Dne 27. 2. 2026 zaslala právní zástupkyně žalobkyně předžalobní výzvu žalovanému, ve které jej vyzvala k uhrazení dluhu (viz výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 25. 2. 2026, potvrdenie o podaji doporučenej zásielky).
7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný si sjednali smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do výše 75 900 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím sjednaným ve smlouvě. Žalovaný načerpal celkem částku 39 045,19 Kč a uhradil celkem 4 245,20 Kč.
12. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být touto smlouvou vázány, má za to, že výše specifikovaná smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru k neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků.
13. K nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti se v minulosti již vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde uvedl, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. Žalobkyně soudu ani přes to, že k tomuto byla soudem vyzvána, a to usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 4. 2026, č. j. 44 C 81/2026-32, neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice předložila listinu, dle které si žalobkyně ověřila příjem žalovaného prostřednictvím bankovního výpisu, příjmy v ní uvedené ale nejsou nijak identifikované a nelze tak u jednotlivých položek určit, o jaký typ příjmu se jedná (např. zda se nejedná o vyplacení úvěru či o výhru z hazardní hry). Žalobkyně pak nedoložila a ani netvrdila, že by ověřovala výdaje žalovaného. Stejně tak nedoložila, že by lustrovala žalovaného v databázích. Posouzení úvěruschopnosti tak patrně proběhlo víceméně formálně, aniž by byla zjevná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet. Svou neúčastí u jednání dne 5. 5. 2026 se žalobkyně vzdala práva být poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř o tom, jaké skutečnosti je třeba tvrdit a k jakým tvrzením je třeba označit a doplnit důkazy.
14. Jestliže je předmětná smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou část poskytnuté jistiny. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel celkem částku 39 045,19 Kč (poskytnutá jistina) náležející žalobkyni, aniž by pro tyto platby existoval (platný) právní důvod. Na bezdůvodné obohacení je nutné započíst úhradu žalovaného v celkové výši 4 245,20 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 34 799,99 Kč. K tomu ho soud zavázal svým rozhodnutím (výrok I.).
15. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalovaný povinnost vrátit poskytnutou jistinu v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy k plnění žalobkyně, nýbrž od možností žalovaného; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením zbývající části jistiny v nově určené době splatnosti. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je tímto rozsudkem určeno nové datum splatnosti, jenž nastává posledním dnem pariční lhůty, nemohl se žalovaný ocitnout v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, a tudíž tak nemohl ani žalobkyni vzniknout nárok na úrok z prodlení.
16. Z výše popsaných důvodů soud zamítl žalobní nárok na zaplacení částky 33 694,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 36 100,43 Kč od 19. 10. 2025 do zaplacení (výrok II.).
17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle poměru úspěchu účastníků. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Předmětem sporu byla částka 70 758,2 Kč (68 494,76 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 2 263,44 Kč), přičemž žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 34 799,99 Kč, tedy ze 49 %. Žalovaný tak byl úspěšný z 51 %. Jelikož je úspěch stran téměř stejný, rozhodl soud o tom, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
18. Lhůtu k plnění povinností uložených tímto rozsudkem stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když k poskytnutí jiné lhůty nevzešly v řízení žádné skutečnosti.