Výrok
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77 951,06 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 72 328,39 Kč za dobu od 11. 8. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 77 951,06 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. jako právní předchůdkyní žalobkyně (dále též „banka“) byla po ověření úvěruschopnosti žalovaného dne 30. 6. 2020 uzavřena smlouva o [Anonymizováno], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný byl povinen splácet úvěr spolu s úrokem ve výši 11,08 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, banka úvěr prohlásila za splatný ke dni 11. 8. 2023. Společnost [právnická osoba]. pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 postoupila žalobkyni. Ke dni podání žaloby činila dlužná částka 77 951,06 Kč (jistina ve výši 72 328,39 Kč, úrok ve výši 5 622,67 Kč). Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 72 328,39 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.Zjištěný skutkový stav3. Banka a žalovaný uzavřeli dne 30. 6. 2020 smlouvu o úvěru „[Anonymizováno] (dále též „Smlouva“), na základě které se banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 101 500 Kč, a to částku 100 000 Kč bez prokazování účelu a částku 1 500 Kč na úhradu poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou měsíčních anuitních splátek (viz návrh na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 30. 6. 2020, doplnění žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 30. 6. 2020, akceptace návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 30. 6. 2020). Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 101 500 Kč dne 1. 7. 2020, částka 1 500 Kč představující poplatek za úvěrovou dokumentaci byla téhož dne uhrazena bance (viz výpis z úvěru 1/2020). Žalovaný celkem bance uhradil 131 671,06 Kč (viz sdělení banky ze dne 20. 3. 2025 včetně přehledu úhrad).4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného si banka vyžádala od žalovaného informace o jeho zaměstnání či podnikání a výši příjmů a výdajů. Dále banka získala informace o úvěruschopnosti žalovaného z registrů Sdružení SOLUS, ve kterém nebyl nalezen (viz sjetina z registru SOLUS), Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací.5. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020 vyplývá, že příjmy žalovaného činily 44 740 Kč a výdaje 44 783,62 Kč, přičemž počáteční zůstatek na účtu byl ke dni 1. 5. 2020 15,34 Kč (viz výpis z účtu žalovaného).6. Banka pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 postoupila s účinností k témuž dni žalobkyni, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 21. 12. 2023, odeslaným dne 27. 12. 2023 (viz seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky, poštovní podací arch).Právní posouzení věci7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Nejprve se soud zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Banka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 uzavřené mezi bankou jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z., a to s účinností ke dni 18. 12. 2023. Banka oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem ze dne 21. 12. 2023, odeslaným dne 27. 12. 2023, čímž i ve vztahu k žalovanému nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.11. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sám patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Banka v daném případě nedisponovala žádnými údaji o výši příjmů a výdajů žalovaného, nezjišťovala, zda je žalovaný zaměstnán či pobírá dávky státní sociální podpory a nezkoumala ani výši jeho výdajů na bydlení, jídlo, dopravu atd. Přitom skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek. Banka si však nevyžádala žádné potřebné dokumenty, ze kterých by zjistila příjmy a výdaje žalovaného, jako například pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu či výpis z běžného účtu žalovaného, ze kterého je navíc patrné, že žalovaný před poskytnutím úvěru nedisponoval téměř žádnými peněžními prostředky a jeho příjmy a výdaje za dva měsíce předcházející poskytnutí úvěru dosahovaly téže výše. Z výše uvedeného tak soud uzavřel, že banka řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného a vzhledem k absenci finančních prostředků na účtu a výdajům dosahujícím výše příjmů na tomto účtu, bylo před uzavřením obou smluv také zřejmé, že nebude schopen úvěry splácet.12. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smluv v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.13. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelského úvěru založeného uvedenou smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu úvěru ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení).14. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi bankou, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z.15. Žalovaný obdržel od Společnosti v případě Smlouvy částku 101 500 Kč náležející bance, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2992 odst. 2 o. z.). Žalovaný poskytl bance celkově částku 131 671,06 Kč, která měla sloužit jako platba splátek; jelikož je však Smlouva neplatná, je nezbytné tuto částku použít na vzniklé bezdůvodné obohacení, které tak bylo zcela uhrazeno.16. Vzhledem k výše uvedenému soud žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok I).Náklady řízení a lhůta k plnění17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, proto má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož žalovaný žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložil a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).