5 C 130/2022

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 61 385,01 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ Společnost“), a žalovaná uzavřely dne 10. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla Společnost žalované úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala Společnosti uvedenou částku vrátit spolu s částkou 42 960 Kč představující úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek, tedy uhradit celkem částku 92 960 Kč v 14 měsíčních splátkách po 6 640 Kč, kdy první splátka byla splatná do měsíce od jejího podpisu; poslední splátka tedy měla být zaplacena dne 10. 6. 2020. Žalovaná řádně a včas nesplácela, když uhradila celkově částku 19 999,99 Kč, která odpovídá 3 řádně uhrazeným splátkám a která byla poměrově alokována na jistinu a na příslušenství. Nejpozději dne 10. 6. 2020 vzniklo Společnosti právo na úhradu celé dlužné částky, která k tomuto dni činila na jistině 39 964,20 Kč a na smluvním příslušenství 32 995,81 Kč. Pro případ prodlení s úhradou jakékoli splátky si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné splátky za každý den prodlení. Celkově tak smluvní pokuta z dlužné jistiny ve výši 39 964,20 Kč za období od 11. 6. 2020 do 28. 11. 2021 činí 21 420,81 Kč, které se žalobou domáhá. Jelikož žalovaná řádně nesplatila úvěr ke dni 10. 6. 2020, vzniklo Společnosti právo na smluvní úrok ve výši 15 % ročně, kdy tento za období od 11. 6. 2020 do 29. 11. 2021 činí 8 803,07 Kč. Rovněž Společnosti vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení, který žalobkyně požaduje až od 11. 6. 2020 do zaplacení, kdy za období od 11. 6. 2020 do 29. 11. 2021 činí 5 868,72 Kč. V neposlední řadě žalobkyně požaduje účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 postoupena Společností na žalobkyni. Žalovaná ničeho neuhradila ani na předžalobní výzvu zástupce žalobkyně.

2. Žalovaná ve věci namítla, že nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované. Upozornila, že měla v dané době další závazky, jejíchž existenci Společnost neprověřila, stejně jako neprověřila její rodinnou situaci. Společnost přitom neměla vycházet jen z prohlášení žalované, nýbrž si měla aktivně ověřit informace včetně výdajové stránky žalované. Ke své aktuální majetkové situaci žalovaná uvedla, že její příjem činí 23 000 Kč měsíčně, je rozvedená, má nezletilého syna ve střídavé péči, náklady na bydlení činí 8 500 Kč měsíčně. V případě uložené povinnosti k vrácení dlužné jistiny navrhla, aby ji mohla splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč.
Zjištěný skutkový stav
3. Žalovaná požádala Společnost dne 10. 4. 2019 o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, který bude splácet v 14 měsíčních splátkách. Současně uvedla, že je zaměstnaná, bydlí u rodičů, je vdaná, nemá vyživovací povinnost. Její příjem činí 11 232 Kč, jiné 2 691 Kč, tj. celkem příjem 13 923 Kč. Celkové měsíční výdaje ve výši 5 410 Kč představují náklady na bydlení a energie ve výši 5 410 Kč, takže použitelný měsíční příjem činí 8 513 Kč; uvedené skutečnosti Společnost ověřila z výplatní pásky, pracovní smlouvy a platového výměru (viz žádost o úvěr na č. l. 70). S účinností od 1. 1. 2018 činila mzda žalované u zaměstnavatele [právnická osoba] 88 Kč/hod (viz dodatek k pracovní smlouvě na č. l. 32). S účinností od 1. 3. 2019 činila mzda žalované u zaměstnavatele [právnická osoba] [anonymizováno] Kč/hod (viz mzdový výměr na č. l. 33p). V měsíci prosinec 2018 žalovaná odpracovala na dohodu o provedení práce 45 hod, zač jí náležela hrubá mzda ve výši 3 825 Kč a byla vyplacena čistá mzda ve výši 3 825 Kč. V měsíci leden 2019 žalovaná odpracovala na dohodu o provedení práce 25 hod, zač jí náležela hrubá mzda ve výši 2 125 Kč a byla vyplacena čistá mzda ve výši 2 125 Kč. V měsíci únor 2019 žalovaná odpracovala na dohodu o provedení práce 25 hod, zač jí náležela hrubá mzda ve výši 2 125 Kč a byla vyplacena čistá mzda ve výši 2 125 Kč (viz mzdové listy na č. l. 34). V měsíci prosinec 2018 činil příjem žalované z hlavního pracovního poměru 13 440 Kč hrubého a byla jí vyplacena čistá mzda ve výši 10 746 Kč. V měsíci leden 2019 činil příjem žalované z hlavního pracovního poměru 15 320 Kč hrubého a byla jí vyplacena čistá mzda ve výši 12 299 Kč. V měsíci únor 2019 činil příjem žalované z hlavního pracovního poměru 13 000 Kč hrubého a byla jí vyplacena čistá mzda ve výši 10 652 Kč (viz mzdové listy na č. l. 34p).
4. Usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 5 C 130/2022-24, vyzval soud žalobkyni, aby učinila příslušné důkazní návrhy ohledně toho, že Společnost v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované náležitě ověřovala její výdajovou stránku včetně existence jiných dluhů. Žalobkyně na uvedené usnesení nijak adekvátně nereagovala a z jednání konaného dne 23. 11. 2022 se omluvila, čímž se sama připravila o případnou možnost být ještě ústně při jednání poučena podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Soud tak po skutkové stránce pro neunesení důkazního břemene žalobkyně uzavřel, že Společnost výdajovou stránku žalované včetně případné existence dluhů řádně neověřila.
5. Společnost a žalovaná si ujednaly dne 10. 4. 2019 Smlouvu, na jejímž základě Společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 4 814 Kč (zápůjční úroková sazba 15 %), s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 24 500 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 646 Kč a s inkasem plateb v hotovosti v bydlišti ve výši 9 000 Kč, celkem tedy částku 92 960 Kč (RPSN 272,44 %) splatit v 14 měsíčních splátkách ve výši 6 640 Kč s tím, že první splátka je splatná do měsíce od podpisu Smlouvy a každá další splátka je splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že od Společnosti převzala v místě svého bydliště v hotovosti částku 50 000 Kč (viz Smlouva na č. l. 67). Žalovaná na dluh plnila celkem částku 19 999,99 Kč (viz nezpochybněné tvrzení žalobkyně). Dopisem ze dne 8. 6. 2020 vyzvala Společnost žalovanou k úhradě dluhu ve výši 89 204,03 Kč s upozorněním, že v případě neuhrazení bude pohledávka vymáhána, přičemž dluh nakonec může činit více než 141 499,03 Kč (viz dopis na č. l. 30, kopie obálky na č. l. 31). Dne 22. 12. 2021 si Společnost jako postupitel a žalobkyně jako postupník ujednaly smlouvu o postoupení pohledávek, kterou Společnost postoupila žalobkyni pohledávky specifikované v příloze Smlouvy, v níž byla uvedena též pohledávka Společnosti za žalovanou (viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 50, dohoda o úplatě na č. l. 61, potvrzení o provedení transakce na č. l. 63, KIE C/5 /322). Dopisem ze dne 11. 1. 2022 oznámila Společnost žalované postoupení pohledávky ze Smlouvy na žalobkyni (viz dopis na č. l. 48, podací arch na č. l. 64). Dne 19. 1. 2022 měl pracovník žalobkyně se dostavit na adresu žalované (viz výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky na č. l. 69). Dopisem ze dne 1. 2. 2022 informovala žalobkyně žalovanou o postoupení pohledávky a vyzvala ji k zaplacení částky 119 778,27 Kč do 25. 2. 2022 s upozorněním na předání dluhu advokátní kanceláři, současně ji seznámila s přehledem nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky (viz výzva na č. l. 47). Předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2022 vyzval zástupce žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky 119 340,31 Kč s příslušenstvím nejpozději do 12. 5. 2022 na účet ve výzvě uvedený s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky (viz předžalobní upomínka na č. l. 49, podací arch na č. l. 65).
Právní posouzení věci
6. Nejprve se soud zabýval aktivní legitimací žalobkyně. Pohledávku za žalovanou ze Smlouvy postoupila Společnost žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Postoupení bylo soudu doloženo smlouvou a potvrzením o zaplacení úplaty, která byla podmínkou účinnosti postoupení, přičemž žalované byla změna v osobě věřitele oznámena Společností dopisem ze dne 11. 1. 2022, čímž nabylo postoupení pohledávky účinnosti i ve vztahu k žalované. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.
7. Společnost a žalovaná uzavřely dne 10. 4. 2019 Smlouvu, kterou soud kvalifikoval podle svého obsahu nikoliv jako smlouvu o úvěru, nýbrž jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., neboť Smlouva splňovala podstatné náležitosti právě tohoto smluvního typu (zejm. nebylo sjednáno právo žalované si vynutit poskytnutí jistiny úvěru). Na základě Smlouvy Společnost jako zapůjčitel přenechala žalované coby vydlužitelce peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalované vznikla povinnost vrátit Společnosti poskytnuté peněžní prostředky společně s úrokem ve výši 4 814 Kč (zápůjční úroková sazba 15 %), s úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 24 500 Kč, s náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 4 646 Kč a s inkasem plateb v hotovosti v bydlišti ve výši 9 000 Kč, celkem tedy částku 92 960 Kč (RPSN 272,44 %) splatit v 14 měsíčních splátkách ve výši 6 640 Kč s tím, že první splátka je splatná do měsíce od podpisu Smlouvy a každá další splátka je splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky.
8. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně na výzvu soudu obsaženou v usnesení ze dne 7. 9. 2022, č. j. 5 C 130/2022-24, uvedla, že Společnost ověřovala úvěruschopnost na základě žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, v níž byla žalovaná povinna uvést pravdivé a úplné údaje o své osobě. Na základě sdělených údajů dospěla Společnost k závěru, že žalovaná bude schopna splácet jednotlivé splátky, kdy jí zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 8 300 Kč. Obchodní zástupce Společnosti rovněž ověřil totožnost a měsíční výdaje žalované, což lze považovat za dostatečně vynaloženou odbornou péči. S řádným posouzením úvěruschopnosti ze strany Společnosti se však soud neztotožňuje, neboť jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené či poskytnuté spotřebitelem (v tomto případě žalovanou), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Vyjde-li soud z předložené žádosti o úvěr ze dne 10. 4. 2019, která měla prokazovat úvěruschopnost žalované, z ní se podává, že žalovaná měla mít čistou měsíční mzdu ve výši 11 232 Kč a další příjem ve výši 2 691 Kč. Na základě mzdových lístků od zaměstnavatelů žalované, jakož i smluvní dokumentace učinil soud závěr, že zmíněný příjem žalované byl dostatečně ověřen.
9. Soud se však neztotožňuje s řádným posouzením výdajů žalované. Jak vyplývá ze žádosti o úvěr, celkové měsíční výdaje žalované měly činit 5 410 Kč, přičemž se mělo jednat výlučně o náklady na bydlení a energie. Jelikož z ničeho nevyplývá, že by výdaje Společnost jakýmkoliv způsobem ověřovala, lze na základě neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně učinit závěr, že Společnost uvedené údaje zjevně nekriticky převzala. Společnost tedy nijak neověřovala zejména obvyklé náklady na bydlení, což platí bez ohledu na skutečnost, že měla bydlet u rodičů (ani tato skutečnost ostatně nebyla nijak doložena), Společnost nijak nekalkulovala s dalšími náklady, které logicky musely žalované vznikat, a sice s výdaji na jídlo, hygienické potřeby, léky, ošacení, dopravu, telekomunikační služby apod; zjevná problematičnost částky 5 410 Kč vyplývá i z toho, že dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, výše životního minima v roce 2019 činila pro 1 osobu 3 410 Kč a dle nařízení vlády č. 320/2018 Sb. výše částek normativních nákladů na bydlení v roce 2019 v případě bydlení v družstevních bytech a bytech vlastníků činila v obci do 9 999 obyvatel (pro obec Ostrata) pro 1 osobu 4 670 Kč. Společnost rovněž zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost, kdy na výzvu soudu žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by Společnost s výjimkou údajného nahlédnutí do insolvenčního rejstříku, který navíc mohl toliko zodpovědět otázku, zdali je žalovaná insolventní, prováděla lustraci žalované ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI), případně že by alespoň dostatečným způsobem zanalyzovala pohyb na účtu žalované.
10. Byť si je soud vědom toho, že § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit.
11. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala ze zápůjčky založené Smlouvou (tedy ani požadovanou jistinu, ani smluvní pokutu, ani požadované příslušenství), nýbrž toliko z titulu bezdůvodného obohacení dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaná obdržela částku 50 000 Kč náležející Společnosti, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná na dluh plnila částku 19 999,99 Kč, a proto bezdůvodné obohacení aktuálně činí 30 000,01 Kč.
12. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
13. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 30 000,01 Kč coby poskytnuté jistiny, nikoliv však nárok na jakékoliv poplatky spojené s poskytnutím jistiny zápůjčky, smluvní úrok, smluvní pokutu či upomínací náklady. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu zápůjčky, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti„ v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Soud zohlednil, že celý dluh ze Smlouvy měl být uhrazen původně do 10. 6. 2020, což již nastalo, ovšem výše dluhu přesahuje částku 30 000 Kč, tedy se nejedná o bagatelní částku, přičemž poměry žalované neumožňují dlužnou částku uhradit jednorázově. S ohledem na okolnosti případu má tak soud za to, že je namístě podle § 160 odst. 1 věty první části věty za středníkem o. s. ř. uložit žalované povinnost k úhradě dlužné částky 30 000,01 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.
14. Pokud jde o náklady na uplatnění pohledávky ve výši 217 Kč, tento nárok neshledal soud důvodným i z toho důvodu, že žalobkyně tento nárok neopírala o sjednaný smluvní závazek, souhlas žalované ani o zákonné ustanovení (včetně vyhlášek č. 177/1996 Sb. a 254/2015 Sb.), ale výlučně o vlastní propočet svých průměrných nákladů spojených s vymáháním pohledávky, kdy tyto náklady nelze bez dalšího na žalovanou přenášet.
15. S ohledem na uvedené soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000,01 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), naopak žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 31 385 Kč s úrokem v kapitalizované výši 41 798,88 Kč, s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 5 868,72 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 39 964,20 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, soud pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení dle citovaného ustanovení bylo nutné k datu vyhlášení rozhodnutí kapitalizovat částky, jejichž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala, a částky, které byly žalobkyni skutečně přiznány, aby bylo možno posoudit míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně v řízení. Žalobkyně byla ke dni vyhlášení rozhodnutí v řízení úspěšná co do přiznání částky 30 000,01 Kč, přičemž v žalobě požadovala ke dni rozhodnutí celkem částku 112 948,51 Kč (jistina + smluvní pokuta ve výši 61 385,01 Kč + smluvní úrok v kapitalizované výši 41 798,88 Kč + úrok z prodlení v kapitalizované výši 5 868,72 Kč + úrok z prodlení od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku na částku 3 678,90 Kč + náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč). Co do vyjádření v procentech, úspěch žalobkyně v řízení činil 26,56 % v poměru k neúspěchu 73,44 %. S ohledem na uvedené má žalovaná nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 46,88 %. Účelně vynaložené náklady řízení žalované tvoří:
odměna za zastoupení žalované advokátem dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., a to v plné výši za tři úkony právní pomoci spočívající v 1) převzetí a přípravě zastoupení, 2) vyjádření k žalobě, 3) účasti u jednání dne 23. 11. 2022; sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 61 385,01 Kč činí podle § 7 bod 5 cit. vyhl. částku 3 580 Kč; celkem tak odměna za zastoupení žalobce advokátem činí částku 10 740 Kč;
tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby (§ 13 odst. 4 cit. vyhl.), celkem tedy 900 Kč;
Náhrada za 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ze základu 11 640 Kč, tj. částka 2 445 Kč
S ohledem na uvedené je žalobkyně povinna nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 46,88 % z částky 14 085 Kč, tj. částku 6 603,05 Kč, a to dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
17. Závěrem soud podotýká, že neshledal přiléhavou argumentaci žalované, že by se měly za samostatný nárok považovat kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, kapitalizovaný úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky, takže tarifní hodnota vypočtená dle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. by měla správně činit 109 269,61 Kč. V této souvislosti lze upozornit na výklad R. Waltra k § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který je svým zněním blízký § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 13–14):„ Je-li příslušenství žalováno spolu s jistinou, je základem pro výpočet poplatku pouze jistina a k příslušenství se nepřihlíží, a to bez ohledu na to, zda je vyčísleno celkovou kapitalizovanou částkou, anebo žalováno ve formě procentní sazby za určité časové období, popřípadě od určitého data ‚do zaplacení‘.“