8 C 190/2024

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 15 408 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne 1. 8. 2020 přes bankomat smlouvu o revolvingovém úvěru (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 15 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 16,90 % p. a. v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 450 Kč vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný vyčerpal celkově částku 22 301 Kč a uhradil celkem 17 416,66 Kč. Jelikož žalovaný řádně úvěr nehradil, přistoupila žalobkyně ke dni 3. 8. 2023 k zesplatnění úvěru. Dlužná částka činila 15 408 Kč a sestává ze zůstatku jistiny ve výši 14 508 Kč a z poplatků ve výši 900 Kč, příslušenství sestává ze smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 14 508 Kč od 16. 3. 2023 do 18. 3. 2024 v kapitalizované výši 2 228,90 Kč a od 19. 3. 2024 do zaplacení a z úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 508 Kč od 4. 8. 2023 do 18. 3. 2024 v kapitalizované výši 1 389,07 Kč a od 19. 3. 2024 do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.Zjištěný skutkový stav3. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 8. 2020 Smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému v rámci produktu „Peníze na klik“ neúčelový, nezajištěný úvěr až do výše úvěrového limitu 15 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 16,90 % ročně (RPSN 18,66 %) splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 450 Kč splatných 20. dne každého měsíce počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém bude Smlouva uzavřena. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu] (viz Smlouva). Je pravdou, že předložená neobsahuje projev vůle žalovaného, nicméně z praxe stran, kdy má soud zjištěno (jak je uvedeno níže), že úvěr byl čerpán a splácen, má soud za to, že muselo dojít k souhlasu se smlouvu i ze strany žalovaného a že žalobkyně by mu neposkytovala peněžní prostředky „jen tak“.4. Žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z příjmu ve výši 13 170 Kč a výdajů ve výši 5 790 Kč stanovených dle aktuálních údajů životního minima a normativních nákladů na bydlení (viz posouzení úvěruschopnosti klienta). Žalobkyně měla k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného za měsíce 5 – 7/2020, ze kterého vyplývá, že v období od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020 činil počáteční zůstatek -1 001,80 Kč a konečný zůstatek -972,77 Kč, na účet přišlo 14 745 Kč a odešlo 14 715,97 Kč, v období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2020 činil konečný zůstatek -242,34 Kč, na účet přišlo 25 329 Kč a odešlo 24 598,57 Kč a v období od 1. 7. 2020 do 31. 7. 2020 činil konečný zůstatek -918,42 Kč, na účet přišlo 17 098 Kč a odešlo 17 771,08 Kč (viz výpis z účtu).5. Přesný průběh úvěrového vztahu je zachycen v dokumentu nazvaném Podklady pre súdne konanie, z něhož se podává, že úvěrový účet byl žalovanému založen dne 1. 8. 2020 a současně mu žalobkyně poskytla jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč. Od tohoto data žalovaný průběžně splácel až do 27. 4. 2023, kdy uhradil 491,9 Kč a výše dlužné jistiny činila 14 508,1 Kč. Žalovaný celkem načerpal 22 301 Kč a uhradil 17 416,66 Kč (viz podklady pre sudne konanie). Následně již ničeho neuhradil, i přes zaslanou výzvu ze dne 20. 3. 2024, kde stanovila lhůtu k plnění 5 dnů od odeslání výzvy (viz výzva k úhradě dluhu a podací arch).Právní posouzení věci6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění nařízení č. 434/2017 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1).11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění do 5/2022 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Žalobkyně coby úvěrující a žalovaný coby úvěrovaný uzavřeli 1. 8. 2020 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud jde o pravidelný měsíční příjem žalovaného ve výši 13 170 Kč, ten žalobkyně ověřila prostřednictvím běžného účtu žalovaného vedeného u žalobkyně. Co se týče výdajové stránky, má soud za to, že řádně zkoumána nebyla. Žalobkyně výdaje žalovaného jen odhadovala, a to na základě životního minima a normativních nákladů na bydlení v celkové výši 5 790 Kč. Přitom skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek. V posuzovaném případě porušení povinností žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je tedy dána již tím, že si údaje o nákladech od žalovaného neobstarala a kalkulovala pouze s výší životního minima a normativních nákladů na bydlení, aniž by znala skutečnou životní situaci žalovaného, tedy kde bydlí, jaké jsou jeho náklady na bydlení, jídlo, dopravu atd. Žalobkyně rovněž zcela rezignovala na vlastní přezkumnou činnost a neprováděla lustraci žalovaného ve veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. SOLUS, NRKI, BRKI). Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k absenci finančních prostředků na účtu žalovaného, dle kterého navíc měsíční výdaje dosahovaly totožné výše jako jeho příjmy. Soud vzhledem k uvedenému shledal posuzování úvěruschopnosti nedostatečným a vzhledem k absenci finančních prostředků na účtu žalovaného a výdajům, které dosahovaly výši příjmu žalovaného bylo nadto před uzavřením Smlouvy pravděpodobné, že žalovaný nebude schopen úvěr splácet.13. Byť § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 naznačuje, že by nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti mělo být stiženo toliko relativní neplatností právního jednání, jíž se přitom žalovaný v dané věci nedovolal, je nezbytné s ohledem na ústavně konformní a eurokonformní výklad dovodit, že se jedná ve skutečnosti o neplatnost absolutní (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, viz též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021, Pl. ÚS 3/20), k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost Smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nezkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo lze od ostatního obsahu oddělit. Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, tak ten řešil situaci, kdy byl úvěr dlužníkem plně splacen a poté se žalovala zaplacená částka splaceného úvěru (resp. její část) zpět, tedy to není případ řešený v této věci.14. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného Smlouvou (tedy ani požadovanou jistinu, ani požadované příslušenství), nýbrž toliko z titulu bezdůvodného obohacení dle 87 zákona č. 257/2016 Sb., které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že žalovaný obdržel částku 22 301 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Žalovaný uhradil žalobkyni celkově 17 416,66 Kč, a proto bezdůvodné obohacení aktuálně činí 4 884,34 Kč (22 301 Kč – 17 416,66 Kč).15. Z § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Protože byl ale žalovaný v řízení pasivní a nenavrhl žádnou lhůtu, vycházel soud z toho, že měl zaplatit na základě předžalobní upomínky, která byla poslána 20. 3. 2024 a s odkazem na § 573 o. z. má soud za to, že mohla dorazit žalovanému 25. 3. 2024; lhůta 5 dní od odeslání pak ale není přiměřená, proto dle soudu platí lhůta bez zbytečného odkladu dle § 1958 odst. 2 o. z., kdy soud takovou lhůtu považuje 3 pracovní dny, tj. do 28. 3. 2024. Prodlení tak nastalo 29. 3. 2024 a od tohoto okamžiku může žalobkyně požadovat dle § 1970 o. z. zákonné úroky z prodlení 14,75 % p. a. z přiznané částky (výrok I.). Ve zbytku pak soud žalobu zamítl (výrok II.).Náklady řízení a lhůta k plnění16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, proto má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké náklady vznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).