Výrok
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 959 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 953 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 144,33 Kč za dobu od 28. 9. 2024 do 29. 10. 2024 a úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 12 912 Kč od 30. 10. 2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 12 912 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 25. 10. 2023 distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaná úvěrová pohledávka ve výši 12 912 Kč představuje dle žalobkyně neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 7 913 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 362 Kč, poplatek za SMS servis v celkové výši 147 Kč, úroků ve výši 1 960 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč a smluvní pokutu ve výši 300 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení za období od 28. 9. 2024 do 29. 10. 2024 kapitalizovaného částkou 144,33 Kč a ve výši 12,75 % ročně z částky 12 912 Kč od 30. 10. 2024 do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.
3. Soud z jemu dostupných listin zjistil:
4. Žalobkyně s žalovanou uzavřely 24. 10. 2023 úvěrovou smlouvu (dále jen „Smlouva“), a to elektronicky na webovém portálu [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. Ve Smlouvě byl sjednán závazek žalobkyně poskytnout žalované částku 10 000 Kč a povinnost žalované vrátit jistinu úvěru spolu s poplatky ve 24 měsíčních splátkách (viz Smlouva). Dne 25. 10. 2023 zaslala žalobkyně na účet žalované částku ve výši 10 000 Kč (viz opis výpisu proplacení smlouvy, sdělení banky). Žalovaná uhradila celkem částku 7 041 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad).
5. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z informací uvedených žalovanou, která sdělila, že její příjem ze zaměstnání činí 30 000 Kč a nehradí splátky jiným společnostem (viz potvrzení o provedení ověření bonity klienta). Co se týče pravidelných měsíčních výdajů žalobkyně vycházela z životního minima dospělých členů domácnosti ve výši 4 860 Kč (viz výpočty MSL). Z úvěrové zprávy je patrné, že žalovaná měla v době uzavření Smlouvy 3 existující splátkové kontrakty se zbývající částkou 105 134 Kč, s měsíčními splátkami ve výši 8 159 Kč a s nesplacenou částkou po splatnosti ve výši 2 867 Kč (viz úvěrová zpráva).
6. Soud věc posoudil následovně:
7. Podle § 86 odst. 1zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 2991 o. z. odst. 1 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Pokud jde o uzavření smlouvy, ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvami vázány, má soud za to, že uvedená smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění do 5/2022, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovanou), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Žalobkyně vycházela pouze z informací poskytnutých žalovanou, kdy sdělený příjem ve výši 30 000 Kč neověřila ani na základě pracovní smlouvy ani například výpisem z bankovního účtu žalované. Co se týče výdajů žalované, ty žalobkyně nezjišťovala vůbec, tedy nijak neověřovala zejména obvyklé náklady na bydlení, nijak nekalkulovala s výší výdajů na jídlo, hygienické potřeby, léky a ošacení atd. Skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek, proto se soudu v tomto ohledu jeví jako nedostatečné vycházet pouze z výše životního minima, když k ověření výše výdajů žalované si mohla žalobkyně vyžádat například nájemní smlouvu či výpis z bankovního účtu žalované. K obezřetnosti měla žalobkyni vést také skutečnost, že dle úvěrové zprávy měla žalovaná další 3 úvěry se zbývající částkou ke splacení ve výši 105 134 Kč s nesplacenou částkou po splatnosti 2 867 Kč, přitom v rámci žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že žádné splátky nehradí, přitom zatajení těchto informací mělo žalobkyni vést k obezřetnosti. Z těchto důvodů soud shledal posuzování úvěruschopnosti ze strany žalobkyně pouze formálním a naprosto nedostatečným.
13. S účinností od 29. 5. 2022 stanoví § 87 zákona č. 257/2016 Sb., že v případě poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., je taková smlouva neplatná, přičemž k její neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy v celém rozsahu.
14. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelského úvěru založeného uvedenou smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu úvěru s dlužnou částkou poplatků, jakož ani požadované příslušenství.
15. Při závěru o neplatnosti Smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 2991 odst. 1 o. z.
16. Žalovaná obdržela od žalobkyně v případě Smlouvy částku 10 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2992 odst. 2 o. z.). Žalovaná poskytla žalobkyni celkově částku 7 041 Kč, která měla sloužit jako platba splátek; jelikož však Smlouva je neplatná, je nezbytné tuto částku použít na vzniklé bezdůvodné obohacení.
17. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
18. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 2 959 Kč coby poskytnuté jistiny. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaná se doposud nedostala do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Jelikož poměry žalované zůstaly soudu pro její pasivitu v řízení neznámé, postupoval soud v souladu s § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 959 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a ve zbytku žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II.).Náklady řízení a lhůta k plnění19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná byla v řízení převážně úspěšná, proto má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož žalovaná žádné účelně vynaložené náklady řízení nedoložila a ty se nepodávají ani z obsahu soudního spisu, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).