23 C 7/2025

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne [datum], doplněnou dne [datum], se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 95 107,37 Kč spolu s ve výrokové části specifikovanými úroky z úvěru a zákonnými úroky z prodlení, neboť žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] postupně čtyři smlouvy o úvěru – dne [datum] smlouvu č. [hodnota] na úvěr ve výši 30 000 Kč, dne [datum] smlouvu č. [hodnota] na úvěr ve výši 28 000 Kč, dne [datum] smlouvu č. [hodnota] na úvěr ve výši 20 000 Kč a dne [datum] smlouvu č. [hodnota] na úvěr ve výši 11 000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení se splátkami, proto došlo k postupnému zesplatnění jednotlivých úvěrů. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] pak byly pohledávky za žalovanou z jednotlivých uzavřených smluv o úvěru postoupeny na žalobce. Ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávek uhradila žalovaná na jednotlivé pohledávky (v chronologickém pořadí jejich vzniku) částku 28 028,23 Kč, částku 21 454,41 Kč, částku 14 197,37 Kč a částku 9. 137,99 Kč. Od postoupení pohledávky do dne podání žaloby uhradila žalovaná celkem dalších 29 900 Kč. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce podanou žalobu z důvodu další úhrady co do částky 6 000 Kč zpět.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že dluh splatí, měla prodlevu se splácením, ale bude dál splácet..

3. Z předložených smluv o spotřebitelském úvěru a ze smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázané, že mezi společností [právnická osoba]. a žalovanou byla uzavřena dne [datum] smlouva č. [hodnota], kterou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se jej zavázala splatit spolu s poplatkem ve výši 29 514 Kč a pojistným ve výši 3 096 Kč formou dohodnutých splátek, přičemž úvěr byl úročen úrokem ve výši 49 % ročně, že dne [datum] byla uzavřena další smlouva č. [hodnota], kterou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 28 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 39 600 Kč a pojištěním ve výši 3 870 Kč formou dohodnutých splátek, přičemž úvěr byl úročen úrokem ve výši 69 % ročně, že dne [datum] byla uzavřena další smlouva č. [hodnota], kterou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 17 723 Kč formou dohodnutých splátek, přičemž úvěr byl úročen úrokem 69 % ročně a že dne [datum] byla uzavřena poslední smlouva, kterou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 11 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit spolu s poplatek ve výši 10 402 Kč formou dohodnutých splátek, přičemž úvěr byl úročen úrokem ve výši 69 % ročně. V jednotlivých smlouvách pak bylo uvedeno, že zákazník potvrzuje svým podpisem na smlouvě, že úvěr ve sjednané výši převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Aktivní legitimaci k podání žaloby doložil žalobce smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřel se společností [právnická osoba] dne [datum], soupisem postoupených pohledávek a oznámením o postoupení pohledávek ze dne [datum], které společnost [právnická osoba]. adresovala žalované. K prokázaní zkoumání úvěruschopnosti žalované byly předloženy zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. K jejich obsahu se soud vyjádří podrobněji dále.

4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle § 86 téhož zákona ve znění účinném do 31. 12. 2020 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

7. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2020, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

9. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy poskytovateli úvěru povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele úvěru mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. Ze závěrů rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (dostupný na http://curia.europa.eu) vyplývá, že soudy jsou podle Článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Porušení povinnosti řádně posoudit před poskytnutím spotřebitelského úvěru schopnost spotřebitele úvěr splatit, tak zakládá absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, ke které musí soud přihlédnout vždy. Následky porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně prozkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr v podobě absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a povinnost soudu k takové skutečnosti vždy přihlédnout, tak zde byly dány i před tím, než tento následek byl novelou zákona o spotřebitelském úvěru výslovně vtělen do ustanovení § 87 tohoto zákona.

10. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (pro srovnání Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jestliže ignorování skutečnosti, že úvěrující nezkoumal před poskytnutím úvěru schopnost úvěrovaného úvěr splatit, by vedlo k porušení základních práv úvěrovaného, vedla tato skutečnost soud k tomu, aby ve věci nevydal navrhovaný rozsudek pro uznání (byť i sama žalovaná proti dluhu nic nenamítala a byla ochotna jej splatit), neboť z ustanovení § 153a odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, ve kterých nelze uzavřít a schválit smír, tedy i ve věcech, kdy by smír (rozsudek pro uznání) byl v rozporu s hmotným právem. Pokud by soud ve věci vydal rozsudek pro uznání, porušil by tím z důvodu uvedených výše právo žalované na spravedlivý proces, soud by tím zcela ignoroval skutečnost, že uzavřené smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatnými právními jednáními, vydáním rozsudku pro uznání by byla neplatnost právního jednání obcházena a rozsudek by fakticky legalizoval vzniklé bezdůvodného obohacení.

11. K závěru, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru řádně neprověřil úvěruschopnost žalované, vede soud skutečnost, že žalobce k výzvě soudu splnění této povinnosti neprokázal. Z jednotlivých k důkazu předložených karet zákazníka sice vyplývá, že právní předchůdce žalobce ověřoval příjmy žalované, byť i toto ověření vzbuzuje u soudu jisté pochybnosti, neboť dle údajů vyplněných v zákaznické kartě je žalovaná vdovou, není uvedeno, že by žila s nějakým členem domácnosti, je uveden pouze jeden zdroj příjmů, přesto vedle starobního důchodu ve výši 8 427 Kč měsíčně je pravidelně uváděn další příjem domácnosti, aniž by bylo zřejmé, z jakého zdroje pochází a jak byl ověřován, když jako ověřené dokumenty jsou uvedeny toliko výměr důchodu a po obsahové stránce nijak nespecifikované poštovní poukázky. Hlavním důvodem vedoucí soud k závěru, že právní předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru řádně neověřil úvěruschopnost žalované, je však skutečnost, že právní předchůdce žalobce zcela rezignoval na ověření pravidelných výdajů žalované. Z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce prováděl lustraci žalované v databázi dlužníků či že by nějak zjišťoval a ověřoval výši jejích pravidelných výdajů, když v kartě zákazníka vyplnil toliko naprosto nereálné výdaje žalované ve výši 2 000 Kč měsíčně a později dokonce jen ve výši 1 000 Kč měsíčně. Nereálnost takto nízkých výdajů musí být na první pohled zřejmá již jen ze skutečnosti, že žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že bydlí v nájmu, kdy výdaje v takové výši by nemohly postačovat ani k úhradě nájemného, natožpak inkasa a dalších běžných výdajů na potraviny a léky, které lze u žalované s ohledem na její vyšší věk důvodně očekávat. Právní předchůdce žalobce také v případě poskytování dalších úvěrů nijak nezohledňoval skutečnost, že žalovaná splácí úvěr z dříve uzavřených smluv, když tyto splátky nejsou v kartě zákazníka v příslušné kolonce vůbec vyplněny, a to i přesto, že již v případě prvého úvěru dosahovala výše měsíční splátky cca jedné čtvrtiny starobního důchodu žalované a postupně součet splátek narostl natolik, že na jejich splacení bylo potřeba cca 87 % starobního důchodu žalované. Z uvedeného je zřejmé, že ověření úvěruschopnosti žalované bylo provedeno ryze formálně. .

12. Z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, je tak třeba dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru hledět na jednotlivé uzavřené úvěrové smlouvy jako na absolutně neplatná právní jednání. Z provedeného dokazování vyplývá, že na základě neplatně uzavřených smluv bylo ze strany právního předchůdce žalobce plněno, když žalované bylo postupně vyplaceno celkem 89 000 Kč. Na vrácení této částky by tak měl právní předchůdce žalobce, respektive žalobce jako jeho právní nástupce nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Na základě neplatných úvěrových smluv však již nelze požadovat zaplacení sjednaných poplatků a úroků z úvěru, neboť úvěrové smlouvy jsou neplatné jako celek, tedy včetně těchto jejich smluvních ujednání. Ze skutkových tvrzení samotného žalobce vyplývá, že do podání žaloby uhradila žalovaná na úvěry celkem částku 102 718 Kč, dalších 6 000 Kč pak bylo uhrazeno po podání žaloby. Žalovaná tak uhradila více, než kolik činí bezdůvodné obohacení (89 000 Kč), a to i s připočtením případného úroku z prodlení, který žalobce kapitalizoval ke dni podání žaloby a jehož součet s částkou 89 000 Kč zdaleka nedosahuje částky, kterou jíž žalovaná na neplatně uzavřené úvěry splatila.

13. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť zde neexistuje dluh, který by měla žalovaná ještě splatit. Současně soud s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby řízení o žalobě v rozsahu částečného zpětvzetí dle ust. § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil.

14. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, jak je uvedeno výše neboť žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalované v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.