Výrok
I. Žaloba, na základě které se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky 42 180,16 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 180,16 Kč od 30. 6. 2025 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 42 180,16 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum].
2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci:
4. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne [datum] se žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 30 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky i s úrokem ve výši 146,95 % ročně splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 13 % z celkové splatné částky nebo ve výši 1 000 Kč, podle toho, co je vyšší, a to ve lhůtě 15 dnů od data výpisu. Předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum] nepřezkoumala řádně schopnost žalovaného částku ve výši 30 000 Kč splatit. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč dne [datum], žalovaná dosud uhradila na svůj dluh částku v celkové výši 47 051,20 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Zástupce žalobkyně vyzval před podáním žaloby žalovanou k úhradě celé zbývající dlužné částky, přičemž žalovaná dosud dlužnou částku žalobkyni neuhradila.
5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:
6. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.
7. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, neboť k prokázání této skutečnosti neoznačila ani nepředložila soudu žádný důkaz. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, předchůdkyně žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Předchůdkyně žalobkyně tedy uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne [datum] a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalované a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.
8. V řízení dále bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 30 000 Kč, a že žalovaná dosud uhradila žalobkyni na svůj dluh celkem částku 47 051,20 Kč, tedy uhradila žalobkyni více, než jí žalobkyně poskytla. Žalobkyni proto nevzniklo ani právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2 991 odst. 2 o.z.
9. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl.
10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaná byla sice v řízení plně úspěšná, nicméně jí žádné náklady řízení nevznikly.