11 C 233/2025

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala vypořádání rovnodílného spoluvlastnictví k nemovitým věcem blíže vymezeným ve výroku I. rozsudku (dále jen „nemovité věci“ nebo „dům“). Uvedla, že nechce nadále ve spoluvlastnictví s žalovaným setrvat, ani nemá zájem o další vlastnictví domu. Na pokusy žalobkyně o mimosoudní vypořádání žalovaný nereagoval. Ke způsobu vypořádání sdělila, že nemovité věci jsou tvořeny [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Rozdělení věc tedy nepřichází v úvahu, a i kdyby soud měl za to, že je možné, nemá žalobkyně zájem na přikázání věci do svého vlastnictví. Proto žalobkyně navrhuje prodej v dražbě a požaduje i přiznat náhradu nákladů.

2. Žalovaný, kterému bylo opakovaně doručováno fikcí, se k žalobě nijak nevyjádřil. Policie ČR soudu k jeho dotazu sdělila, že z dostupných policejních evidencí zná pouze adresu trvalého pobytu (pozn.: shodná s adresou domu), kde provedla místní šetření, ale nikdo nebyl zastižen.

3. Při jednání dne [datum] žalobkyně uvedla, že trvá na žalobě, žalovaný je nadále nekontaktní a nemovitost je [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Žalovaný se k jednání nedostavil.

4. V rámci dokazování soud provedl důkazy následujícími listinami, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Z výpisu z LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] a obec [adresa] ze dne [datum] a jeho aktuálního znění ze dne [datum] soud zjistil, že nemovité věci jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum] ve prospěch žalobkyně a usnesení soudu o schválení dědických dohod z let [Anonymizováno] a [Anonymizováno] ve prospěch žalovaného. , Anonymizováno6. Z návrhu na vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci a předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně vrácené obálky soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala, aby jí navrhl způsob vypořádání a upozornila ho na možné nadužívání, pokud v domě bydlí. Současně výzvu koncipovala jako předžalobní.7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů má soud za prokázaný skutkový stav, a to že účastníci postupně nabyli do svého vlastnictví každý id [Anonymizováno] nemovitých věcí a jsou tedy jejími rovnodílnými spoluvlastníky. Žalovaný je ve vztahu k žalobkyni nekontaktní a tato nechce ve spoluvlastnictví setrvat, ani dům převzít do svého výlučného vlastnictví.8. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.Podle § 1144 o. z. odst. 1 je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.9. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že nemovité věci jsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, kteří nebyli schopni z důvodu pasivity žalovaného uzavřít ve věci dohodu o způsobu vypořádání, ačkoliv žalobkyně nechtěla v souladu s § 1140 o. z. ve spoluvlastnictví setrvat. Je tedy na místě v souladu s § 1143 o. z. rozhodnout o zrušení spoluvlastnictví a způsobu vypořádání.10. Z dokazování, průběhu řízení a úřední činnosti soudu bylo zřetelné, že ani jeden z účastníků nemá o převzetí domu zájem a minimálně na straně žalovaného, který byl zcela neaktivní, existují pochybnosti, zda by byl vůbec ve vztahu k vypořádacímu podílu dostatečně bonitní. Je totiž zřetelné, že byť podíl k domu nabyl před mnoha lety, nejevil o něj zájem a sám čelí u zdejšího soudu drobným pohledávkám, které včas nehradí. Soud se proto dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] podrobně zabýval pouze tím, zda připadá do úvahy rozdělit dům formou transformace na bytové jednotky. [Anonymizováno]. I přesto, ale nelze zcela vyloučit, že při dobře uchopené generální rekonstrukci, půjde některé stavební prvky domu zachránit a vytvořit v domě dvě bytové jednotky. Nicméně soud musel konstatovat, že rozdělení na bytové jednotky v tomto případě vhodné není, a to hned z několika různých důvodů. V úvahu je nutné vzít zejména skutečnost, že hypotetickou přestavbu na bytové jednotky by bylo možné realizovat pouze v případě, že by toto technicky náročné rozdělení finančně zajistil na své náklady žalovaný, který byl ale v řízení pasivní a soud má nad jeho bonitou pochybnost. Nadto žalobkyně s rozdělením věci nesouhlasila, což samo o sobě reprezentuje i její vztah k žalovanému, který musel soud zohlednit. Napjaté vztahy zcela cizích účastníků totiž jednoznačně nepřipouštějí možnost, aby byl dům rozdělen a užíván oběma účastníky, kteří by museli společně participovat na jeho správě, údržbě a nezbytných opravách (k tomu blíže rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]).11. S ohledem na výše uvedené zůstal podle § 1147 o. z. jediným možným způsobem vypořádání nemovitých věcí jejich prodej v dražbě. Soud proto výrokem I. zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem a podle § 1147 věty druhé o. z. nařídil výrokem II. prodej domu ve veřejné dražbě s následným rozdělením výtěžku mezi oba účastníky.12. Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, v daném případě by měla být respektována především povaha daného řízení, tzv. iudicium duplex. To je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého si každý z účastníků ponese své náklady sám. Tento přístup převládl i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno], který nejednotnou soudní praxi sjednotil tak, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze zpravidla určit, který účastník měl ve věci plný úspěch ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva a práva na soudní ochranu, aby žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o.s.ř. v řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování, kde se účastník řízení nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno]). O takovou situaci zde ale nejde, žalobkyně jako profesionál v oboru věděla, že kupuje [Anonymizováno] [Anonymizováno] dům a musela s ním mít konkrétní plány. Žalovanému zároveň nelze klást k tíži, aby pouze on sám jako žalobkyní oslovená osoba reagoval na její výzvu tak, že vymyslí a navrhne způsob vypořádání. Soud tedy s ohledem na uvedený charakter daného řízení a další okolnosti rozhodl o nákladech mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (viz výrok III. tohoto rozsudku.).