Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 8 C 137/2003, spojené s návrhem na zrušení § 101 odst. 4, § 115a a § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 4. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci - Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, částku 808,- Kč a na nákladech řízení částku 3.750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obvodní soud rozhodl ve věci samé bez jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky předepsané o.s.ř. Nesplnění těchto podmínek spatřoval v tom, že, ač muselo být soudu známo z potvrzení úřadu Městské části Praha 3 (založeného ve spisu), že trvalý pobyt stěžovatele je od 30. 9. 2002 v Praze 9, doručoval veškeré výzvy na adresu [adresa] upřeno právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a to za situace, kdy nebylo možné podat proti tomuto rozsudku odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.). Z výše uvedených důvodů a vzhledem k tomu, že uplatněním § 101 odst. 4, § 115a a § 202 odst. 2 o.s.ř. nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, navrhuje stěžovatel spolu s napadeným rozsudkem i zrušení těchto ustanovení. Stěžovatel rovněž uvedl, že na základě tohoto rozsudku bylo vydáno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 46 E 218/2007, o výkonu rozhodnutí prodejem movitého majetku, proti kterému stěžovatel podal odvolání.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s .ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Soudce zpravodaj neshledal důvodu se od těchto závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci. Stěžovatel namítá porušení procesního základního práva (čl. 38 odst. 2 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo vlastnické), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je z důvodů shora uvedených intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu, neboť jde o zásah irelevantní. Ostatně je s podivem, že stěžovateli připadalo vůbec ekonomicky rentabilní vynakládat v jeho případě prostředky spojené s podáním ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost musela být odmítnuta pro nepřípustnost, nemohl se Ústavní soud zabývat návrhem na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení občanského soudního řádu, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu má návrh podaný dle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj