Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce Jana Wintra a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti S. Č., zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2024 č. j. 13 Co 514/2024-284 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. března 2024 č. j. 20 C 280/2022-266, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Safran Cabin CZ s.r.o., sídlem [adresa] Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení ve sporu mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelkou (vedlejší účastnicí) o náhradu škody z pracovního úrazu kolene. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 159 503,40 Kč příslušenstvím. Ve zbytku, tj. co do částky 133 104,90 Kč, stěžovatelovu žalobu zamítl. Co se týče nákladů řízení, okresní soud rozhodl podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovateli část nákladů řízení ve výši 31 315,18 Kč, která tvořila 21,76 % z jejich celkové výše. Současně mezi strany rozložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vzniklých státu, stěžovateli ve výši 2 524,70 Kč a vedlejší účastnici ve výši 3 025,30 Kč. Stěžovatel s nákladovými výroky okresního soudu nesouhlasil a podal odvolání, v němž se domáhal plné náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a zbavení povinnosti hradit část nákladů státu. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Svůj závěr krajský soud založil zejména na tom, že znalecké posudky zpracované v řízení neřešily výši stěžovatelova nároku, nýbrž existenci nároku samotného, což vylučuje postup podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. Potvrdil také výrok o náhradě nákladů státu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel stručně řečeno zopakoval svou námitku opomenutí aplikace § 142 odst. 3 občanského soudního řádu obecnými soudy a zdůraznil, že v dané věci výše nároku na náhradu škody fakticky závisela na znaleckém posudku, tudíž soudy měly postupovat podle citovaného ustanovení. V souvislosti s otázkou náhrady nákladů státu namítl, že obecné soudy nesprávně vyložily § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť pojem "výsledek řízení" zaměnily s pojmem "úspěch ve věci" ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Konečně stěžovatel uvedl, že odůvodnění usnesení krajského soudu bylo zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případu neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná].
6. Takové mimořádné okolnosti v posuzované věci Ústavní soud neshledal a dospěl k závěru, že věc nedosahuje ústavní intenzity (čl. 83 Ústavy České republiky).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu