Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011, č. j. 30 Cdo 499/2010-175, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2012 napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí. Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2005 k Ústavnímu soudu přes 130 podání. Z mnoha řízení vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (kupř. řízení pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05 nebo sp. zn. III. ÚS 243/05, sp. zn. II. ÚS 2291/08, sp. zn. II. ÚS 2294/08 sp. zn. III. ÚS 2292/08, sp. zn. IV.ÚS 2840/11 a další in http://nalus.usoud.cz). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, ze šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. To platí i pro požadavek stěžovatele na "PRODLOUŽENÍ resp. POSKYTNUTÍ soudcovských LHŮT (které již nejsou upravovány zákonem) k DOPLNĚNÍ stížnosti či odstranění vad ve lhůtě nejméně 60-90 dnů od okamžiku, kdy ODPADNE PŘEKÁŽKA - tedy bude obnovena dodávka proudu, které to datum je nyní výhradně v rukách a v povinnostech úřadů a soudů atd."
Hovoří-li stěžovatel ve svém návrhu o podjatosti a vyloučení Ústavního soudu jako takového, resp. alespoň některých jeho soudců, pak pokud takto hodlal namítat podjatost ve smyslu § 37 zákona o Ústavním soudu, předpoklady aplikace citovaného ustanovení v právě projednávané věci nenaplnil. Odmítnout lze totiž pouze konkrétního soudce (resp. konkrétní soudce), nikoliv například obecně všechny ústavní soudce, resp. některého (přesně neurčeného) soudce Ústavního soudu (srov. k tomu přiměřeně Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu: komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání Praha: C. H. Beck, 2007, str. 180, bod 3 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 330/02 ze dne 31. 5. 2002. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. dubna 2012
Ivana Janů soudce zpravodaj