Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. V. B., zastoupené JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2010, čj. 22 Nc 603/2010 - 21, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Kolíně, kterým byl ustanoven znalec z oboru psychiatrie za účelem zpracování znaleckého posudku ohledně jejího duševního stavu. Stěžovatelka uvedla, že tímto usnesením byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zejména tím, že bylo vydáno předčasně a je nepřezkoumatelné.
V souladu s ustanovením § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon a Ústavním soudu"), se soudce zpravodaj nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy ani procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících dané řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Řízení před obecným soudem jako zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, a na této aplikaci postavené meritorní rozhodnutí ve věci samé, podléhá, v celém svém průběhu, procesnímu vývoji, jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat a eventuálně napravit jinak než v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci, včetně řízení, které mu předcházelo. Usnesení o ustanovení znalce, v řízení o návrhu na zbavení způsobilosti k právním úkonům, je právě takovým dílčím krokem ve zmíněném řízení před Okresním soudem v Kolíně. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, protože celé řízení je vlastně na samém počátku. Stěžovatelka tedy stojí na samém počátku celého řízení před obecnými soudy, v rámci kterého může navrhovat odstranění eventuálních procesních vad obvyklým a zákonem předvídaným způsobem. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nastupuje teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení o opravných prostředcích před odvolacím soudem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V předmětné věci stěžovatelkou napadené usnesení je rozhodnutím procesní povahy. Provedení znaleckého posudku je pouze jedním z důkazů v předmětném soudním řízení, který má v dané věci prokázat oprávněnost návrhu na zbavení způsobilosti k právním úkonům. Není tedy konečným rozhodnutím ve věci samé, a proto proti němu nelze brojit ústavní stížností. Teprve když na základě znaleckého posudku bude vydáno soudní rozhodnutí ve věci samé, je možno jej napadnout opravnými prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. A až po vyčerpání všech těchto procesních prostředků lze podat proti konečnému pravomocnému rozhodnutí ústavní stížnost. Tato skutečnost činí ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustnou, což je důvod pro její odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na uvedené závěry soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2010
František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu