Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti ESTO Cheb s. r. o., se sídlem [adresa] A, Cheb, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 9 C 496/2013-322 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2018 č. j. 61 Co 348/2017-360, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvedla, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dne 23. 3. 2018 rovněž dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. V projednávané věci je v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s ustanovením § 237 o. s. ř. a čl. II. odst. 2 zák. č. 296/ 2017 Sb., posledním procesním prostředkem, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání, o čemž byla stěžovatelka řádně poučena. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. Odůvodňuje to skutečnost, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj