Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DIAMO, státní podnik, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. června 2018 č. j. 35 Co 181/2017-160 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2019 č. j. 28 Cdo 4337/2018-240, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a RNDr. J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodění :
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 407 C 21/2017-107, ve spojení s opravným usnesením, rozhodl o žalobě RNDr. J. K. (dále též "vedlejší účastnice") proti stěžovatelce tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 171 020 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.). Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice je výlučným vlastníkem specifikovaného pozemku v dobývacím prostoru přiléhajícím k pozemku, na kterém byla šachta. Ohledně užívání pozemku nebyla mezi účastníky uzavřena žádná smlouva. Pro vyčíslení výše bezdůvodného obohacení stěžovatelky za užívání pozemku soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. K., CSc., konkrétně z té jeho části, která předmětný pozemek hodnotila jako stavební pronajatý k podnikání. V rozsahu zákonného úroku z prodlení z částky 171 020 Kč za období od 1. 2. 2014 do 28. 1. 2016 žalobu zamítl (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok III.). 2. K odvolání stěžovatelky proti výrokům I. a III. rozsudku krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil v části výroku I., kterou byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 87 789 Kč s úrokem z prodlení, a jinak tento výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení 83 231 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok I.), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na úhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.), stěžovatelce i vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení placených státem ve shodné výši (výroky III. a IV.) a rozhodl o vrácení zálohy na náklady důkazu vedlejší účastnici (výrok V.). 3. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu a usnesením nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to "připuštěním a odsouhlasením nesprávného znaleckého posudku". 5. Znalecký posudek Ing. J. K., CSc. ohledně obvyklého nájemného za rozhodnou dobu je nesprávný. Je zřejmé, že neexistuje trh s obdobnými pozemky, tedy stavebními pozemky určenými pro důlní činnost. V řízení byla vypracována řada znaleckých posudků, avšak ke stabilizaci otázky, jak cenu stanovit, nedošlo. Posudek Ing. J. K., CSc., předložila soudu vedlejší účastnice. Stěžovatelka s ním od počátku nesouhlasí, neboť vychází z nesprávných podkladů a neodpovídá obvyklé výši nájmů u pozemků určených k deponování vydobytého horního materiálu.
III. Hodnocení Ústavního soudu 6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry odvolacího soudu o určení výše nájemného za předmětný pozemek. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k požadavkům, kterým musejí soudy dostát při hodnocení znaleckých posudků a jejich využití jako důkazů [nálezy sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149), sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018 a sp. zn. III. ÚS 647/15 ze dne 27. 11. 2018]. 8. Podle ustanovení § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Výše náhrady se tedy poměřuje obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen platit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že je třeba vycházet ze stavu, v jakém byl pozemek v 50. letech v době založení právního vztahu. Pozemek je však vzhledem k okolnostem, zejména s ohledem na záměr užívat pozemek při těžební činnosti, s jakým se stěžovatelka pozemku chopila, nutné považovat za stavební určený ke specifickému využití pro důlní činnost a nikoli jako pozemek určený pro komerční účely, jak učinil okresní soud. Odvolací soud proto vycházel z odlišné části znaleckého posudku Ing. J. K., CSc., který porovnával výše nájemného u pozemků, který se svým charakterem pozemku nejvíce blíží (pozemky - ostatní plocha zpravidla neurčené pro zastavění). Z této analýzy pak odvolací soud výši bezdůvodného obohacení za předmětné období vyčíslil. Své úvahy blíže rozvedl a objasnil i důvody, pro které nebylo možné použít závěry jiných znaleckých posudků, které byly k posuzované otázce zpracovány. 9. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci však takový závěr nelze konstatovat a ústavní stížnost stěžovatelky představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů. Otázka byla vyřešena krajským soudem a jeho závěry řádně a racionálně zdůvodněny, byť odlišně od přesvědčení stěžovatelky. Samotný nesouhlas se závěrem obecného soudu však není předpokladem protiústavnosti rozhodnutí.
10. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu nesměřovala žádná konkrétní argumentace stěžovatelky. Jde-li o závěr o nepřípustnosti dovolání, byl řádně a podrobně zdůvodněn v samotném usnesení.
11. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu