Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti ČEZ, a. s., sídlem [adresa] Praha 4, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 43/2025-70 ze dne 27. 2. 2026 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. č. j. 31 A 72/2024-172 ze dne 11. 3. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Společnost ČEZ (stěžovatelka) se před správními soudy domáhala ochrany před nezákonným zásahem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). ÚOHS v sídle stěžovatelky provedl místní šetření pro, stručně řečeno, podezření z kartelových praktik v souvislosti s podporou výroby elektřiny z KVET (kombinovaná výroba elektřiny a tepla). Stěžovatelka považuje místní šetření za protiústavní, protože ÚOHS nedostatečně prověřil anonymní podněty, jimiž šetření odůvodnil, a postupoval excesivně co do věcného a časového rozsahu šetření. Tento postup přitom správní soudy napadenými rozsudky aprobovaly; navíc se podle stěžovatelky také samy dopustily procesního pochybení, jelikož opomenuly některé důkazy.
2. Správní soudy žalobu, resp. kasační stížnost zamítly, protože podle nich ÚOHS může pro provedení místního šetření vycházet z anonymních podnětů, dospěje-li na základě následného prověření k závěru, že obsah podnětů je dostatečně věrohodný. ÚOHS v nynějším řízení takto postupoval. Správní soudy ani neshledaly rozsah místního šetření excesivním - s ohledem na podezření, která ÚOHS měl, mohl podle správních soudů provádět šetření i dále do minulosti, přičemž ÚOHS nepostupoval v nepoměru k podezřením, která měl. Nejvyšší správní soud (NSS) navíc neshledal, že by řízení před krajským soudem bylo zatíženo procesními vadami způsobujícími nezákonnost rozhodnutí.
Ústavní stížnost
3. Stěžovatelka podala proti oběma rozsudkům ústavní stížnost, neboť má za to, že porušují její právo na ochranu obydlí, soukromí a informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), právo na ochranu korespondence podle čl. 13 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadené rozsudky podle stěžovatelky také odporují požadavkům demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a principu legality výkonu veřejné moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a princip proporcionality omezení základních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny.
4. Stěžovatelka namítá, že právo na ochranu obydlí, soukromí a korespondence správní soudy porušily tím, že důvodnost místního šetření založily výlučně jen na třech anonymních a ničím dále nepodložených podnětech, u nichž ÚOHS provedl pouze ověření toho, že tvrzení o údajném kartelu je zasazeno do reálných kulis, a to pomocí internetové rešerše z veřejně dostupných zdrojů, aniž by jakkoliv prověřoval vlastní podezření na údajný kartel a aniž by k těmto anonymním podnětům přistoupila jakákoliv další okolnost (indicie) vzbuzující podezření na protiprávní jednání stěžovatelky.
5. Právo na ochranu obydlí, soukromí a korespondence ve spojení s právem na účinný prostředek nápravy a právem na spravedlivý proces podle stěžovatelky porušily správní soudy tím, že chybně posoudily věcné a časové vymezení a rozsah provedení místního šetření a navíc pominuly relevantní unijní judikaturu k časovým mezím místních šetření, ačkoliv na ni stěžovatelka poukázala, a kasační rozsudek tak NSS vydal v rozporu s touto judikaturou. Navíc NSS věc nepředložil rozšířenému senátu a ani nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, čímž měl podle stěžovatelky porušit její právo na zákonného soudce.
6. Krajský soud navíc podle stěžovatelky opomenul zhodnotit dva důkazy a NSS nahradil hodnocení důkazů vlastním úsudkem, aniž by se vypořádal s tím, že důkazy má hodnotit primárně soud, jenž důkazy provedl. Tím podle stěžovatelky soudy porušily její právo na spravedlivý proces.
Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně opakuje argumenty, se kterými se už podrobně vypořádaly správní soudy. Způsob, jakým napadené rozsudky námitky stěžovatelky vypořádávají, přitom Ústavní soud shledává ústavně souladným.
9. Ústavní soud se shoduje se stěžovatelkou ve vymezení obecných ústavněprávních požadavků, které z dosavadní judikatury plynou ohledně přezkumu místních šetření. Není sporu, že prohlídky a šetření v prostorách obchodních společností, včetně místních šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěže, představují zásah jak do práva obchodních společností na ochranu "obydlí", tak do práva na ochranu "korespondence" ve smyslu čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 12 Listiny i ve smyslu čl. 8 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 386/24, body 49-54; nebo rozsudky ESLP ve věcech DELTA-PEKÁRNY a.s. proti České republice, č. 97/11, bod 77; Naumenko a SIA Rix Shipping proti Lotyšsku, č. 50805/14, body 45-46; či UAB Kesko Senukai Lithuania proti Litvě, č. 19162/19, bod 109).
10. Takový zásah musí být předmětem účinného soudního přezkumu (rozsudek ESLP DELTA PEKÁRNY, body 86-88). Zásah do uvedených základních práv ze strany veřejné moci je přípustný jen tehdy, má-li zákonný podklad, sleduje-li legitimní cíl a je-li v demokratické společnosti pro ochranu daného legitimního cíle nezbytný a přiměřený (viz nález sp. zn. IV. ÚS 386/24, bod 54, a tam citovaná judikatura). V rozsudku DELTA PEKÁRNY ESLP konkrétně pro posuzování místních šetření vymezil tři kritéria, kterými se posuzuje nezbytnost konkrétního místního šetření (body 87 a 91 rozsudku). Tato kritéria posléze převzal i Ústavní soud: aby bylo místní šetření v souladu s ústavním pořádkem, musí projít testem vhodnosti (existence důvodného podezření), délky (přiměřený čas) a rozsahu (přiměřený věcný rozsah).
11. Ústavní soud rovněž souhlasí se stěžovatelkou, že k anonymním podnětům je třeba při hodnocení vhodnosti postupovat obezřetně. Jako takové ale anonymní podněty mohou být indicií nasvědčující protisoutěžnímu jednání. To plyne jak z judikatury Soudního dvora Evropské unie (konkrétně zejména Tribunálu), tak z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 386/24, body 73-76, a tam citovaná judikatura). Nutnost zohlednit anonymitu podnětů při posuzování jejich věrohodnosti ostatně zdůraznil s odkazem na judikaturu unijních soudů také NSS (viz body 38-50).
12. Ve vymezení obecných kritérií pro posuzování místních šetření se tak podle Ústavního soudu stěžovatelčina argumentace neliší ani od přístupu Ústavního soudu, ale nakonec ani od přístupu správních soudů v napadených rozsudcích. Nesoulad netkví v ústavněprávních otázkách o míře a intenzitě přezkumu, nýbrž v právním hodnocení konkrétních okolností daného místního šetření. Jinými slovy, stěžovatelka se se správními soudy i Ústavním soudem veskrze shoduje v obecných východiscích, liší se ale v aplikaci na konkrétní případ.
13. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky neshledává v tom, jak správní soudy použily obecná východiska na projednávanou věc, nic protiústavního. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, a tedy i požadavek na stručné odůvodnění usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud splnění uvedených kritérií znovu podrobně nerozebíral. Přezkum místního šetření je ostatně primárně věcí správních soudů, nevybočí-li z mezí ústavnosti. Pro podrobné vypořádání jednotlivých námitek (a detailní posouzení jednotlivých kritérií) Ústavní soud tak odkazuje na příslušné pasáže napadených rozsudků.
14. Správní soudy především podrobně vysvětlily, proč jsou skutečnosti, z nichž ÚOHS vycházel, dostatečné pro zahájení místního šetření (body 16-31 rozsudku krajského soudu a body 51?68 rozsudku NSS). Podezření, jímž ÚOHS zdůvodnil místní šetření, se zakládalo na třech anonymních podnětech a na informacích z veřejně dostupných zdrojů. Odůvodnění, že ÚOHS v poměrech posuzované věci postupoval v souladu s požadavky na přítomnost důvodného podezření (test vhodnosti) pro nařízení místního šetření, z ústavněprávního hlediska obstojí. Okolnost, že získané informace ÚOHS mohou být předmětem různých výkladů, přitom nebrání tomu, aby představovaly dostatečně závažné indicie, pokud se výklad upřednostněný ÚOHS jeví jako přijatelný (srov. shodně také stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Tribunálu ve věci Michelin v. Komise, T-188/24, ECLI:EU:T:2025:686, bod 88; či už dříve rozsudek Tribunálu ve věci C. P. Valderrivas v. Komise, T-296/11, EU:T:2014:121, bod 59).
15. Ústavní soud navíc souhlasí s NSS, že ověřování věrohodnosti podnětů nelze směšovat s dokazováním protisoutěžního deliktu v rámci následného správního řízení (viz body 61?65 napadeného rozsudku NSS). Místní šetření ÚOHS jsou významným nástrojem k ochraně hospodářské soutěže v České republice. Aby byl zachován jejich účel, nelze na ÚOHS při posuzování důvodů pro šetření klást nepřiměřené nároky. Účelem místního šetření je teprve shromáždit podklady a důkazní materiál nezbytný k ověření podezření a k případnému prokázání protisoutěžního deliktu v následném řízení. Podstatně vyšší důkazní standard je pak nezbytný až při případném prokazování deliktu (srov. také rozsudky Tribunálu Michelin v. Komise, bod 87; a C. P. Valderrivas v. Komise, bod 59).
16. Ústavněprávní nedostatky nevykazuje ani odůvodnění přiměřenosti rozsahu místního šetření. Z ústavněprávního pohledu je nezbytné, aby rozsah šetření odpovídal vymezení důvodu šetření. Takto požadavek na rozsah kontroly Komisí formuluje i Tribunál (viz rozsudek ve věci České dráhy v. Komise, T-325/16, EU:T:2018:368, bod 37; a Michelin, bod 57). V rozsudku Michelin, který cituje i stěžovatelka, Tribunál s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že při kontrole "lze vyhledávat pouze dokumenty týkající se předmětu kontroly" (bod 57), přičemž dospěl k závěru, že Komise nedisponovala žádnými indiciemi k některým obdobím, u nichž kontrolu provedla.
17. Podle Ústavního soudu však v nynější věci krajský soud v bodech 32?47 a NSS v bodech 69?80 napadených rozsudků detailně vysvětlily, proč rozsah šetření odpovídal podezření, které ÚOHS měl.
18. Smyslu činnosti ÚOHS i účelu institutu místního šetření by odporovalo, pokud by ÚOHS mohl ověřit své podezření pouze k informacím vzniklým okolo časového okamžiku, k němuž se přímo vztahuje skutková indicie odůvodňující šetření. Protisoutěžní jednání, ke kterému určitá indicie vede, může mít trvající povahu, případně může být připravováno po delší dobu v minulosti. Indicie odůvodňující místní šetření se navíc někdy k žádnému konkrétnímu okamžiku ani nevztahují. Jinými slovy, přiměřený vztah mezi vymezeným důvodem šetření a rozsahem šetření může být dán, i když se např. indicie vztahuje k protisoutěžnímu jednání z letošního roku a prověřovaný dokument je staršího data, ale věcně s předmětem šetření souvisí. Jak však zdůraznil NSS, excesivní by postup ÚOHS byl tehdy, pokud by v ověřování podezření na domnělé protiprávní jednání šel stále více do minulosti, ačkoliv v průběhu místního šetření nic nenaznačuje, že by domnělé protisoutěžní jednání mohlo trvat v obdobích, která již prošetřil (bod 75 rozsudku NSS).
19. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnými i námitky týkající se procesních pochybení.
20. Pokud jde o porušení práva na zákonného soudce, NSS vysvětlil, že není nutné podávat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, protože o obecném přístupu k posuzování věrohodnosti anonymních podnětů nejsou v poměrech posuzované věci žádné pochybnosti (bod 50 rozsudku NSS).
21. Nebylo porušeno ani stěžovatelčino právo na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces. Odůvodnění napadených rozhodnutí je podrobné a pečlivé, jak už plyne z předchozích odstavců, a vypořádává se s veškerými argumenty, které by mohly mít vliv na výsledek řízení. Ústavněprávní nedostatek v podobě opomenutého důkazu Ústavní soud v posuzovaném řízení neshledal, neboť řízení optikou spravedlivosti procesu posuzuje jako jeden celek, a ne každý procesní nedostatek vede k závěru o protiústavnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1815/25, bod 27, a tam citovaná judikatura). NSS se s námitkou opomenutého důkazu v bodě 20 napadeného rozsudku ústavně konformně vypořádal.
22. Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozsudky neporušily základní práva stěžovatelky. Stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu