Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ž., zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 14/2026-382 ze dne 28. 1. 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel byl v roce 2025 uznán vinným přečinem pojistného podvodu [§ 210 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Měl se ho, stručně řečeno, dopustit tím, že dne 27. 10. 2022 v nezjištěné době před 12:22 utrpěl zranění při horolezecké činnosti, poté opakovaně telefonicky kontaktoval svou dceru a instruoval ji, aby za něj uzavřela krátkodobé cestovní pojištění s připojištěním rizikových sportů. Již ve 12:21 však stěžovatel volal na horskou službu a nahlásil pád do prohlubně hluboké 10 metrů při vstupu na trasu. Dne 28. 10. 2022 oznámil událost asistenční společnosti, přičemž v oznámení uvedl čas události 27. 10. 2022 ve 12:31. Za toto jednání mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody.
2. Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce odvolání, které následně sám doplnil. Krajský soud v Brně usnesením rozhodl, že odvolání není důvodné, a proto jej podle § 256 odst. 1 trestního řádu zamítl.
3. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Neztotožnil se s námitkami stěžovatele o nedostatečnosti důkazů a jejich vadném zhodnocení. Uvedl, že stěžovatel v dovolání nekonkretizoval návrh na doplnění dokazování a že z obsahu obviněným podaného odvolání i z protokolu o veřejném zasedání je zjevné, že obviněný nenavrhoval provedení žádného důkazu. Konstatoval proto, že krajskému soudu nevznikla povinnost rozhodnout o provedení důkazu, ani doplnit dokazování, které sám nepovažoval za nutné. Závěrem shledal, že znaky přečinu byly naplněny jak po objektivní, tak subjektivní stránce.
4. Stěžovatel tvrdí, že trestní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu (čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Namítá, že se krajský soud nezabýval jeho důkazním návrhem a nevěnoval pozornost obsahu odvolání, které doplnil sám stěžovatel. Opakuje rovněž svou námitku, že krajský soud v usnesení nesprávně uvedl, že se v odvolání nedomáhal provedení dalších důkazů. To je podle stěžovatele v rozporu s obsahem jeho podání.
5. Dále argumentuje, že Nejvyšší soud nejen nenapravil pochybení krajského soudu, ale navíc fakticky odmítl přezkoumat námitku opomenutého důkazu, když důkazní návrh podmínil formalizovaným požadavkem, který nemá oporu v zákoně. Postup a závěry Nejvyššího soudu označuje za svévolné, neboť podle něj buď přehlédl část jeho argumentace, nebo na ni nereagoval. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud jeho podáním nezabýval po obsahové stránce, pouze jej okrajově zmínil, kvůli čemuž se mu na jeho argumentaci nedostalo reakce od žádného z obecných soudů. V důsledku těchto pochybení došlo podle stěžovatele rovněž k porušení jeho práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), jelikož mu byla uložena povinnost nahradit poškozené škodu.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 40/23 ze dne 11. 10. 2023), o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitku, že krajský soud opomenul provést navržené důkazy. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi tzv. opomenutými důkazy opakovaně zabýval. Pochybení soudu je v této souvislosti významné z hlediska práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že ne každé opomenutí důkazního návrhu znamená pochybení ústavněprávního významu.
9. V projednávané věci stěžovatel pokračuje ve své polemice z řízení před trestními soudy, kterou se již zabýval v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. Ten přiléhavě vyložil, že aby bylo možné dospět k závěru o pochybení soudu spočívajícím v neprovedení důkazu, musí takovému postupu předcházet řádný procesní návrh. V posuzované věci takový návrh podle Nejvyššího soudu vznesen nebyl ani ve vztahu k potvrzení PayU, ani ve vztahu k technickým záznamům systému pojišťovny. Nejvyšší soud neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, které by měly za následek nesprávné posouzení věci. Ústavní soud nemá tomuto závěru Nejvyššího soudu z ústavního hlediska co vytknout, a proto na jeho odůvodnění v tomto pro stručnost odkazuje (srov. zejména body 33 a 34 napadeného usnesení).
10. Ústavní soud nemohl přiznat opodstatněnost ani námitce, že krajský soud k odvolání podanému stěžovatelem nepřihlédl. V odpovědi na tuto námitku lze stěžovatele odkázat na zvukový záznam z veřejného zasedání. Z něj plyne, že krajský soud si byl vědom stěžovatelova podání, předsedkyně senátu stěžovatelovo písemné vyjádření výslovně zmiňuje (srov. 9. minuta zvukového záznamu). Závěry Nejvyššího soudu, podle nichž stěžovatel na výzvu soudu pouze obecně odkázal na své písemné odvolání, avšak během zasedání nepožadoval doplnění dokazování, proto obstojí. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu, že se o opomenutý důkaz nejedná.
11. Dále stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud jeho podáním nezabýval po obsahové stránce a že postupoval svévolně. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení reagoval srozumitelně a ústavně konformním způsobem na jednotlivé námitky stěžovatele. Své závěry smysluplně odůvodnil a z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelovy námitky byly řádně posouzeny a že Nejvyšší soud dospěl k závěru, který nepřekračuje meze ústavnosti. Z tohoto hlediska nelze odůvodnění Nejvyššího soudu nic vytknout, a lze proto shrnout, že soudy svým postupem stěžovatelova základní práva nijak neporušily.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2026
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu