Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DENSO MANUFACTURING CZECH s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Bc. Janem Spáčilem, LL. M., advokátem se sídlem [adresa] 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 472/2018-57 ze dne 20. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 59 Af 3/2018-45 ze dne 11. 10. 2018, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 53363/17/5200-11431-706012 ze dne 13. 12. 2017 a rozhodnutí (dodatečnému platebnímu výměru) Specializovaného finančního úřadu - Územní pracoviště v Ústí nad Labem č. j. 82157/17/4225-21793-507447 ze dne 10. 5. 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství a Specializovaného finančního úřadu - Územní pracoviště v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Specializovaný finanční úřad - Územní pracoviště v Ústí nad Labem (dále "správce daně") zahájil u stěžovatelky dne 28. 1. 2015 daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob, přičemž předmětem daňové kontroly byly mj. převodní ceny sjednané mezi stěžovatelkou a společností LIPLASTEC s. r. o. Na základě skutečností zjištěných při daňové kontrole pak správce daně vydal dodatečný platební výměr č. j. 82157/17/5225-21793-507447 ze dne 10. 5. 2017, kterým byla stěžovatelce doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 4. 2011 do 31. 3. 2012 ve výši 4 407 430 Kč a penále ve výši 881 486 Kč. Stěžovatelka se proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně odvolala, avšak Odvolací finanční ředitelství její odvolání rubrikovaným rozhodnutím č. j. 53363/17/5200-11431-706012 ze dne 13. 12. 2017 zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále "krajský soud"), který její žalobu rubrikovaným rozsudkem č. j. 59 Af 3/2018-45 ze dne 11. 10. 2018 zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky pak byla následně rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 472/2018-57 ze dne 20. 2. 2020 rovněž zamítnuta.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá nesprávnost postupu správce daně při daňové kontrole týkající se převodních cen a také způsob aplikace ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále "ZDP") ze strany orgánů finanční správy. Orgány finanční správy zcela formalisticky odmítly stěžovatelčino nastavení převodních cen a neprovedly řádné dokazování. Tento postup pak aprobovaly i správní soudy, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelky zaručených čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016). Ústavní soud konstatuje, že namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky na poli čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 5 Listiny shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu i krajského soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Správní soudy se námitkami stěžovatelky ohledně rozložení důkazního břemene v případě aplikace § 23 odst. 7 ZDP náležitě vypořádaly (srov. k tomu body 31 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu) a svá rozhodnutí logicky a plausibilně odůvodnily v souladu s kautelami plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí správních soudů nejsou projevem svévole a nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu