Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelů P. B. a nezletilé [nezletilý], zastoupené stěžovatelem jako jejím zákonným zástupcem, obou právně zastoupených JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 347/2025-243 ze dne 12. 2. 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 34 D 621/2024-170 ze dne 12. 9. 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a M. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. V rámci řízení o pozůstalosti po zemřelém otci vedlejší účastnice Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu této vedlejší účastnice výrokem I napadeného usnesení rozhodl (mimo jiné) o nařízení likvidace pozůstalosti z důvodu jejího předlužení. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítali, že pozůstalost po zůstaviteli nebyla ke dni jeho smrti předlužena, a proto nebylo možné nařídit její likvidaci podle § 195 zákona o zvláštních řízení soudních (dále jen "z. ř. s."). Městský soud v Praze napadeným usnesením nicméně odvolání stěžovatelů odmítl ve smyslu § 218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako odvolání podaná neoprávněnou osobou.
2. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecným soudům vytýkají, že jejich postup je výsledkem přepjatého (extrémního) formalismu. Poukazují i na to, že závěr, že nejsou věřitelé a účastníci řízení, vede k faktickému odnětí jejich majetkové hodnoty bez odpovídající náhrady a legitimního důvodu. Uvedený postup je současně omezením práva na přístup k soudu. Svou ústavní stížnost spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti.
3. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost představuje subsidiární procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V citovaném § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. teprve tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.
5. Podle § 133 zákona o zvláštních řízeních soudních může být žalobou pro zmatečnost napadeno pravomocné rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé nebo kterým se řízení o pozůstalosti končí před soudem prvního stupně anebo v odvolacím řízení.
6. Mezi rozhodnutí, která jsou rozhodnutí ve věci samé, řadíme i rozhodnutí o nařízení likvidace dědictví podle § 196 z. ř. s. [HAMUĽÁKOVÁ, K., PETROV KŘIVÁČKOVÁ, J. Komentář k § 133 (Podmínky žaloby pro zmatečnost) in LAVICKÝ, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, citováno z ASPI].
7. Měli-li stěžovatelé zájem domoci se ochrany svých ústavně zaručených základních práv proti napadeným usnesením, měli nejdříve podat žalobu pro zmatečnost a uplatnit zmatečnostní námitku spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem (viz § 229 odst. 3 o. s. ř.) s tvrzením, že jsou účastníky pozůstalostního řízení a mohou podat proti rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti odvolání. Obdobně i z odůvodnění poučení o nepřípustnosti dovolání plyne, že není přípustné, neboť napadené rozhodnutí městského soudu je usnesením, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. [srov. poučení na str. 5 napadeného usnesení městského soudu s odkazem na § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
8. Protože stěžovatelé žalobu pro zmatečnost proti napadenému usnesení městského soudu nepodali (v ústavní stížnosti to netvrdí, ani rozhodnutí o ní nenapadá), ústavní stížnost je nepřípustná. Za této procesní situace se již Ústavní soud nezabýval otázkou včasnosti ústavní stížnosti, z jejíhož obsahu není zřejmé, kdy se napadená usnesení dostala do právní sféry stěžovatelů.
9. Z výše uvedených důvodů soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2026
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka