Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem [adresa] C, [PSČ obec], proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 11 Td 69/2011-49, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2012, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. 11 Td 69/2011-49 (dále jen "usnesení"), kterým bylo podle § 24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že k projednání trestní věci stěžovatele a dalších obviněných vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011 je příslušný Krajský soud v Ostravě.
Stěžovatel upozorňuje, že dle § 18 trestního řádu, který upravuje místní příslušnost, řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán; nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Podle vymezení skutkového stavu provedeného obžalobou a stejně tak usnesením o zahájení trestního stíhání spolu s upozorněním na změnu skutku ze dne 18. 8. 2011 lze v dané věci dovodit jako místo údajného spáchání trestného činu buďto Kroměříž, když orgány činné v trestním řízení tvrdí, že se pachatelé měli dopustit vytýkaného jednání zkrácení daně prostřednictvím společnosti PetroJet s. r. o., IČ [IČO] (dále jen "PetroJet"), jež měla být řízena obviněnými (tedy i stěžovatelem) z adresy X, eventuálně Prahu, kdy citovaná společnost sídlí na adrese [adresa] a údajně zkrácená daň měla být odváděna místně příslušnému správci daně, tzn. Finančnímu úřadu v Praze V. Dle § 18 trestního řádu tedy měla být dána místní příslušnost Krajského soudu v Brně, případně Městského soudu v Praze a nikoliv Krajského soudu v Ostravě. Jestliže Nejvyšší soud uvádí, že nikoli zanedbatelná část jednání obviněných se místně odehrávala v Ostravě, stěžovatel odkazuje na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Nd 340/2001, dle kterého "samotné opatření fiktivních podkladů pro účely jejich pozdějšího použití v rámci daňového řízení ještě neznamená, že místo, kde došlo k jejich získání, lze již pokládat za místo spáchání činu."
Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci obdobné ústavní stížnosti spoluobviněného R. V. sp. zn. I. ÚS 1116/12, které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.
Ústavnímu soudu nezbývá, než zopakovat to, co již uvedl ve věci sp. zn. I. ÚS 1116/12, totiž že stěžovatelem kritizované rozhodnutí je co do svého závěru dostatečně odůvodněno, není výrazem svévole, když naopak jeho rozhodovací důvody reflektují kritéria zákonem stanovená (§ 18 odst. 1, § 21 odst. 2 a § 22 trestního řádu). Za této situace postačí na obsah odůvodnění napadeného usnesení (zejména jeho str. 15, 16) jakožto ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2012
Vojen Güttler předseda senátu