Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, sídlem [adresa] Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3783/2023-485 ze dne 31. ledna 2024, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 7/2020-446 ze dne 10. května 2023 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 7 C 188/2017-222 ze dne 15. října 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, a JUDr. J. L., sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Řízení před obecnými soudy bylo vedeno o náhradu škody, kterou měl způsobit vedlejší účastník jako advokát. Podle napadených rozhodnutí vedlejší účastník za tvrzenou škodu neodpovídá.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") zjistil následující skutkový stav. Směnečný dlužník L. F. Š. dne 2. února 2011 vystavil směnku vlastní ve prospěch T. K. na směnečnou sumu 3 400 000 Kč se splatností dne 2. února 2012. Směnka byla třikrát indosována. Nejprve dne 6. listopadu 2014 na P. G., následně bez data zpět na T. K. a konečně dne 14. února 2016 na stěžovatele. P. G. udělil dne 30. ledna 2015 plnou moc vedlejšímu účastníkovi jako advokátovi k vymáhání nároků ze směnky. Vedlejší účastník sepsal žalobu, která byla Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") doručena až dne 3. února 2015. Směnečný dlužník L. F. Š. ve vyjádření ze dne 15. června 2016 uplatnil námitku promlčení. Krajský soud žalobu P. G. zamítl jednak pro důvodně vznesenou námitku promlčení a rovněž proto, že v době vydání rozsudku nebyl P. G. aktivně legitimovaným, neboť směnku v mezidobí dále indosoval. Návrh stěžovatele na vstup do řízení namísto P. G. byl usnesením krajského soudu č. j. 49 Cm 30/2015-86 ze dne 2. listopadu 2016 zamítnut s odůvodněním, že právo navrhovat vstup účastníka do řízení podle § 107a občanského soudního řádu svědčí výlučně žalobci a nikoliv osobě, která má místo žalobce do řízení vstoupit. Usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 12 Cmo 18/2017-101 ze dne 30. května 2017. Vrchní soud zároveň uložil stěžovateli nahradit náklady odvolacího řízení směnečného dlužníka (v původním řízení žalovaného). P. G. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. ledna 2017 převedl na stěžovatele svou pohledávku za vedlejším účastníkem z titulu náhrady škody vzniklé opožděným podáním žaloby.
4. Žalobou podanou k okresnímu soudu se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 3 680 127,50 Kč s příslušenstvím, tvořené směnečnou sumou 3 400 000 Kč, směnečnou odměnou 11 333 Kč, soudním poplatkem 170 567 Kč, náklady řízení žalovaného, které krajský soud uložil uhradit P. G., ve výši 84 615 Kč, a nákladů řízení žalovaného, které vrchní soud uložil uhradit stěžovateli, ve výši 13 612,50 Kč. Vedlejšímu účastníkovi vytýkal, že jako advokát P. G. podal žalobu pozdě, což vedlo k neúspěchu žalobce, a rovněž že nepodal návrh na vstup stěžovatele do řízení.
5. V řízení před okresním soudem vedlejší účastník učinil nesporným, že žalobu jako advokát P. G. podal pozdě. Okresní soud ovšem napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť bez ohledu na opožděné podání žaloby nemohl P. G. být v řízení úspěšný. Směnku dále indosoval, a již v době, kdy směnečný dlužník uplatnil námitku promlčení a kdy pak o žalobě soud rozhodoval, byl vlastníkem směnky stěžovatel.
6. Krajský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jeho právním hodnocením. Dále doplnil, že P. G. na stěžovatele postoupil pohledávku z titulu náhrady škody, jež mu vznikla opožděným podáním žaloby, a pouze tuto pohledávku mohl stěžovatel v řízení uplatnit. Nemohl se tak dovolávat pochybení advokáta, jež mělo spočívat v tom, že v zastoupení P. G. nenavrhl vstup stěžovatele do řízení.
7. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu krajský soud posoudil otázku přerušení příčinné souvislosti v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Námitky stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, nemohly založit přípustnost dovolání, neboť šlo o námitky jiných vad řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se odchýlil od své dosavadní judikatury, podle níž advokát za škodu způsobenou při výkonu advokacie odpovídá objektivně. Stěžovatel zdůrazňuje, že kdyby nedošlo k pochybení vedlejšího účastníka a žaloba byla podána včas, P. G. by byl s žalobou úspěšný. Obdobně, kdyby vedlejší účastník včas navrhl záměnu účastníků, nemusel by se krajský soud zabývat ani otázkou aktivní legitimace P. G.. Soudům vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s jeho argumenty a neprovedly jím navržené důkazy.
9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
10. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti uvedl řadu článků Listiny a mezinárodních smluv o lidských právech, k jejichž porušení mělo napadenými rozhodnutími dojít, avšak další text žádnou ústavněprávní argumentaci neobsahuje a pouze předkládá argumenty, které již byly uspokojivě vyvráceny obecnými soudy.
11. Stěžovatel a vedlejší účastník spolu nebyli ve vztahu klienta a advokáta. Klientem vedlejšího účastníka byl pouze P. G.. Proto může stěžovatel z titulu nároku na náhradu škody způsobené advokátem při výkonu advokacie uplatňovat pouze pohledávku, kterou mu postoupil P. G., a pouze v tom rozsahu, v němž mu ji postoupil. Jak správně připomněl krajský soud, stěžovatel nemohl úspěšně nárokovat náhradu škody za údajné pochybení vedlejšího účastníka, jež mělo spočívat v nepodání návrhu na změnu účastníka řízení, neboť sám klientem vedlejšího účastníka nebyl a takovou pohledávku mu P. G. nepostoupil. Proto soudy neměly důvod zabývat se tím, jak vedlejší účastník vykonával roli advokáta v původním řízení, a provádět důkazy navržené stěžovatelem. Neprovedení navržených důkazů ostatně objasnil již okresní soud (bod 26 rozsudku).
12. Stěžovatelova námitka, že se Nejvyšší soud odchýlil od své judikatury, podle níž je odpovědnost advokáta za škodu vzniklou při výkonu advokacie objektivní, se míjí s argumentací, na níž jsou napadená rozhodnutí založena. Žádný ze soudů nezpochybnil, že advokát odpovídá objektivně. V řízení však vyšlo najevo, že P. G. by s žalobou nemohl být úspěšný, ani kdyby byla podána včas (tedy kdyby nedošlo k pochybení advokáta), neboť mu chyběla aktivní legitimace (před vydáním rozhodnutí ve věci totiž směnku dále indosoval). Nevznikla mu tak žádná pohledávka za vedlejším účastníkem, kterou by mohl stěžovateli postoupit. Stěžovatelovo tvrzení, že by žaloba P. G. byla úspěšná nebýt pochybení vedlejšího účastníka, již bylo vyvráceno všemi třemi napadenými rozhodnutími.
13. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jelikož neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu