Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C.C. leasing s. r. o., se sídlem [adresa] 6 - Břevnov, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem [adresa] 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 302/2015-80 ze dne 24. 3. 2016 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 52 Af 44/2015-125 ze dne 20. 11. 2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu pro Pardubický kraj (dále též "správce daně"), který měl spočívat v provedení výslechu svědků O. F. a J. Š. a v pořízení zvukově obrazového záznamu o těchto úkonech, a dále ve vyžádání písemnosti od obchodní společnosti Atom Centrum, a. s., výzvou ke splnění povinnosti č. j. 1165001/15/28098-60563-602498 ze dne 24. 7. 2015 v průběhu daňového řízení. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že v judikatuře správních soudů je obecně připuštěna možnost brojit proti dílčím procesním úkonům správce daně žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, např. proti daňové kontrole. Pakliže se krajský soud odmítl zabývat žalobou stěžovatelky, popřel uvedenou judikaturu a zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces. Kasačnímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že paušálně odmítl judikaturu svou a Ústavního soudu, na kterou během řízení odkazovala, jako nepřípadnou, aniž by dále ozřejmil její nepřiléhavost na stěžovatelčin případ. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je rozhodující otázka, zda správní soudy odmítnutím projednat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem nepřípustně odepřely stěžovatelce přístup k soudu, konkrétně ve správním soudnictví. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoli, poněvadž v obou rozhodnutích je zřetelný akcent na skutečnost, že stěžovatelka žalobou vytýkaná procesní pochybení může uplatnit v rámci žaloby proti nezákonnému rozhodnutí dle § 65 a násl. soudního řádu správního, což ostatně ani sama nevylučuje, ba nepřímo tuto skutečnost potvrzuje. Jak Nejvyšší správní soud přiléhavě uvedl ve svém judikátu č. j. 1 As 199/2014-81 ze dne 15. 4. 2015, na který oba soudy v nyní napadených rozhodnutích také odkázaly, "Nejvyšší správní soud sice připustil, že nezákonným zásahem může být zahájení a provádění daňové kontroly. Jedním z významných argumentů pro připuštění ochrany proti daňové kontrole cestou žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu je však skutečnost, že ne vždy musí tato kontrola vyústit v rozhodnutí, proti němuž lze brojit žalobou podle § 65 s. ř. s. [viz rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110 (735/2006 Sb. NSS)]. Obecně ale platí, že přezkoumání zákonnosti vedení správního řízení v rámci řízení o ochraně před nezákonným zásahem by bylo přezkumem předčasným a odporujícím systematice soudního řádu správního (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 8 Aps 6/2007 - 256)." Odtud také plyne, že stěžovatelce se dostalo jasné odpovědi na otázku, proč proti některým dílčím úkonům správce daně je možno brojit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem a proti jiným nikoli. K tomu se sluší poznamenat, že nepřipuštění žaloby na ochranu před nezákonným zásahem v otázce zákonnosti samotného vedení správního řízení Ústavní soud již jako ústavně konformní aproboval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1613/15 ze dne 29. 9. 2015). Za daných okolností tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 6. prosince 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu