I. ÚS 1150/09

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. 55 Co 66/2009 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. 24 C 183/2006, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 107 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. a návrhem na výzvu k záměně stěžovatele či přistoupení vedlejšího účastníka, vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu P. R.. Podle rozvrhu práce Ústavního soudu byla tato věc přidělena I. senátu Ústavního soudu a jako soudce zpravodaj byl určen Pavel Rychetský.

Stěžovatel svou námitku odůvodňuje tím, že Pavel Rychetský "1) působil ve vysokých státních a ústavních funkcích za ČSSD, 2) v září r. 1998 jako člen právní komise ČSSD přesvědčoval p. M. Z., aby porušil závazky ČSSD ze smlouvy ze dne 2. 5. 2007 nevystavením plné moci stěžovateli k podání ústavní stížnosti, 3) v červnu 2000, kdy státní zástupkyně JUDr. Táňa Krutská odmítla zastavit trestní stíhání stěžovatele z podnětu Úřadu vlády působil JUDr. Pavel Rychetský ve funkci místopředsedy vlády".

Ve vyjádření k námitce podjatosti Pavel Rychetský uvedl, že se nedomnívá, že uvedené skutečnosti zakládají důvod pro jeho vyloučení z projednávání předmětné ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 36 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Fakt, že v minulosti působil "ve vysokých státních a ústředních funkcích", nelze za zákonný důvod podjatosti považovat. Nepamatuje si, že by někdy přesvědčoval M. Z., ať nepodepisuje blíže neurčenou plnou moc, pravděpodobně jej ale přesvědčoval, ať ve věci tzv. kauzy Lidový dům nemění právní zastoupení, které do té doby vykonával advokát JUDr. P. B. O tom, že byl stěžovatel v červnu 2000 trestně stíhán, se dozvěděl až z této ústavní stížnosti. Soudce dále uvádí, že stěžovatele osobně nezná, nikdy jej neviděl, je mu však známo, že se ve svých písemných projevech (jak vyplývá z internetového vyhledavače) opakovaně dopouští různých urážek jeho osoby a že měl na něj dokonce podat trestní oznámení. Podle názoru soudce by tak měl příslušný senát Ústavního soudu předmětnou námitku odmítnout, současně by však měl vzít na vědomí, že se soudce Pavel Rychetský cítí být podjatý ve vztahu k osobě stěžovatele podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rozhodnout o jeho vyloučení.

Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, mimo jiné, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý, přičemž toto své prohlášení odůvodní.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález ve věci I. ÚS 167/94, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, nález č. 127, str. 429). Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, nález č. 98, str. 11, nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).

Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).

Co se týče námitek stěžovatele směřovaných vůči P. R., je nutno konstatovat, že tyto nepřekračují rovinu subjektivních tvrzení, přičemž skutečnosti, které by je objektivizovaly, by bylo možné dohledat jen ztěží. Nicméně pokud za této situace II. senát vzal v úvahu i tvrzení obsažená ve vyjádření soudce k námitce, podle nichž se cítí být podjatý, neboť jej stěžovatel opakovaně po řadu let napadá a uráží v médiích a zřejmě na něj podal i trestní oznámení, dospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednávání a rozhodování vzhledem k okolnostem případu splněny jsou. V této souvislosti Ústavního soud poznamenává, že procedura vyloučení soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu. Při posuzování, zda je dán i objektivní aspekt pochybností o nestrannosti, i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, § 42 - 44 a nález Ústavního soudu III. ÚS 441/03 ze dne 12. 1. 2005). Z uvedených důvodů II. senátu Ústavního soudu nezbylo, než soudce Pavla Rychetského z projednání a rozhodování věci podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyloučit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2009

Stanislav Balík, v.r. předseda senátu

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2009, stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně podal návrh na zrušení § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ") a navrhl, aby do řízení před Ústavním soudem vstoupila "na místo žalobce, nebo alespoň jako vedlejší účastník řízení" společnost H-Holding AG, se sídlem ve Švýcarsku, Steinhausen, Hinterbergstrasse 26, 6330 Cham, která po propadnutí předmětu zástavy, sjednané smlouvou ze dne 24. 4. 2008, vstoupila do práv stěžovatele. Usnesením ze dne 25. 6. 2009, čj. I. ÚS 1150/09 - 21, byl původní soudce zpravodaj Pavel Rychetský, kterému byla věc přidělena podle rozvrhu práce, vyloučen z projednávání a rozhodování této ústavní stížnosti. Poté byla věc, v souladu s ustanovením § 10 odst. 2 rozvrhu práce, přidělena soudci zpravodaji Františku Duchoňovi.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu l ze dne 8. 7. 2008, čj. 24 C 183/2006 - 42, jako soudu prvního stupně, mu nebylo doručeno. Za této situace nenastaly účinky doručení a Městský soud v Praze, jako soud odvolací, neměl ve věci jednat. Pokud tedy rozhodl o odvolání, podaném jeho advokátem JUDr. P. K., upřel mu právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti a z připojených listin bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 1, usnesením ze dne 8. 7. 2008, čj. 24 C 183/2006 - 42, zastavil řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku a uložil stěžovateli (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce) povinnost zaplatit žalovaným (České straně sociálně demokratické a Obchodní společnosti Cíl, a. s.) na nákladech řízení 2,525.740,- Kč. Obvodní soud dále rozhodl, že ve vztahu stěžovatele a žalobce Obchodní společnosti Cíl, a. s., nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovateli se vrací část soudního poplatku ve výši 70.550,- Kč.

Proti tomuto usnesení podal advokát stěžovatele JUDr. P. K. odvolání, datované dnem 14. 7. 2008. Odvolání podal i sám stěžovatel dne 21. 7. 2008. V něm uvedl, že plná moc, udělená advokátovi JUDr. P. K. dne 23. 10. 2006 k zastoupení stěžovatele, zanikla dne 9. 11. 2006. S ohledem na toto sdělení stěžovatele o zániku plné moci advokáta JUDr. P. K. odmítl Městský soud v Praze odvolání, podané tímto advokátem, usnesením ze dne 2. 3. 2009, čj. 55 Co 66/2009 - 63, proti kterému směřuje tato ústavní stížnost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel vytkl Městskému soudu v Praze, že porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nezabýval otázkou doručení usnesení soudu prvního stupně a pokud se s touto otázkou nevypořádal, neměl ve věci vůbec jednat. Podle stěžovatele, usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2008, čj. 24 C 183/2006 - 42, bylo vydáno v době jeho léčebného pobytu v zahraničí a nebylo mu doručeno, na straně druhé je nepochybné, že proti (údajně) nedoručenému usnesení podal odvolání jak stěžovatelův advokát JUDr. P. K., tak i sám stěžovatel. Za dané situace nemohl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodnout o odvolání podaném JUDr. P. K. jinak než je odmítnout podle § 218 písm. b) OSŘ, jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn. Pro informaci zbývá dodat, že o odvolání podaném stěžovatelem (v němž se zabýval meritem věci) rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2008, čj. 55 Co 397/2008 - 54. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel, dne 31. 12. 2008, ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, čj. III. ÚS 11/09. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nemá k zásahu důvod, protože nezjistil, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, což je důvodem k jejímu odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo již třeba zabývat se návrhem na zrušení § 107 odst. 1 a 2 OSŘ či návrhem směřujícím k záměně či přistoupení vedlejšího účastníka, neboť tyto návrhy mají pouze akcesorickou povahu a sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2010

Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu