Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu č. p. [č.p.], k. ú. [k.ú.] v Praze 8, IČ [IČO], zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008, čj. 21 Co 543/2007-49, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení specifikované rozhodnutí obecného soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení pro rozpor čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, čj. 13 C 198/2006-30, zamítl žalobu, na základě níž měla být stěžovateli (coby žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 3309 Kč s příslušenstvím, a uložil žalobci povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8211 Kč. K odvolání žalobce změnil Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora označeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3309 Kč s příslušenstvím a náklady řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím.
Ústavní stížnost obsahuje námitky procesní i hmotněprávní povahy. V procesní rovině stěžovatel namítá, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nepoučil účastníky o změně právního posouzení projednávané věci, čímž jim upřel možnost jakkoliv se vyjádřit a vylíčit skutečnosti k novému právnímu hodnocení věci. Hmotněprávní argumentace vytýká nesprávné právní posouzení věci; stěžovatel se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že ustanovení smlouvy o ostraze, které podmiňuje účinnost výpovědi stěžovatele totožnými projevy vůle dalších sedmi právnických osob, je již jen pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku absolutně neplatné. Stěžovatel zároveň v ústavní stížnosti uvádí, že shora označený rozsudek odvolacího soudu napadl též žalobou pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. a že ústavní stížnost podává z opatrnosti pro případ, že by žaloba pro zmatečnost byla zamítnuta.
Po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost je tedy třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat. Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit.
Podle § 229 odst. 3 o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V posuzované věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé. Takové rozhodnutí je tedy možné ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost; stěžovatel tak ostatně učinil, jak sám uvádí v ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu byla nesprávným postupem odvolacího soudu odepřena možnost jakkoliv se vyjádřit a vylíčit skutečnosti k novému právnímu hodnocení věci, jde o námitky, jež lze podřadit pod § 229 odst. 3 o. s. ř. Ze subsidiarity ústavní stížnosti přitom vyplývá, že je v prvé řadě věcí obecných soudů, aby se v řízení o žalobě pro zmatečnost těmito námitkami zabývaly. Jinak řečeno, ústavní stížnost založená na námitce nesprávnosti postupu odvolacího soudu, kterým byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem, aniž předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tento závěr přirozeně neznamená, že je stěžovateli ohledně odepření možnosti jednat před soudem jednou provždy odepřena ochrana v řízení o Ústavní stížnosti; je však zapotřebí, aby nejprve vyčerpal skutečně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, tedy i žalobu pro zmatečnost. Od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva poběží lhůta k podání ústavní stížnosti (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Za těchto okolností je rovněž předčasné zabývat se námitkami směřujícími proti právnímu posouzení věci samé. Krom toho je nutno podotknout, že námitky nesprávného právního posouzení mohou být v řízení o ústavní stížnosti důvodné pouze tehdy, pokud by nesprávný právní názor na interpretaci jednoduchého práva zároveň znamenal porušení některého ústavně garantovaného práva stěžovatele. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti však v tomto směru porušení žádného ústavně garantovaného práva ani netvrdí; stěžovatel pouze polemizuje s odvolacím soudem ohledně názoru, zda výpověď byla platná, či nikoliv. To platí tím spíše v řízení, u nějž hodnota předmětu sporu je natolik bagatelní, že zakládá nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Po uvedených zjištěních byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů soudce zpravodaj