Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem [adresa] proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v omezení vlastnického práva k blíže určeným pozemkům ve vlastnictví stěžovatele v důsledku jejich zatížení zástavním právem takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížnost směřuje proti tvrzenému jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva financí, jež dle stěžovatele spočívá v zatížení zástavním právem blíže specifikovaných pozemků v jeho vlastnictví, nacházejících se v katastrálním území [k.ú.], obec Praha, a v katastrálním území [k.ú.], obec Velký Týnec. Předmětné zástavní právo bylo zřízeno v souvislosti s vymáháním daňové pohledávky stěžovatele (dluh na dani z příjmů fyzických osob). Dle stěžovatele neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by bylo možno napadnout samostatnou ústavní stížností, nýbrž existuje pouze protiústavní stav charakterizovaný dotčením vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v petitu ústavní stížnosti. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud je toho názoru, že omezení dispozičních práv stěžovatele k výše zmíněným pozemkům v jeho vlastnictví zástavním právem nepředstavuje v ústavní stížnosti tvrzený "jiný zásah orgánu veřejné moci", jak má na mysli ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z geneze celého případu je zřejmé, že tento pro stěžovatele nepříznivý stav je důsledkem, resp. výsledkem rozhodovací činnosti někdejších orgánů finanční správy, konkrétně Finančního úřadu pro Prahu - Jižní Město a řady jeho rozhodnutí z roku 1998 o uplatnění rozsahu zástavního práva podle § 72 tehdy platného zákona o správě daní a poplatků. Ostatně sám stěžovatel uvádí, že správce daně zřízením zástavního práva zatěžujícího veškerý jeho majetek, nikoliv pouze majetek, jehož hodnota by odpovídala daňovému dluhu včetně nákladů spojených s jeho vymáháním, postupoval excesivně a v rozporu se zásadou přiměřenosti. Od okamžiku vydání těchto rozhodnutí správce daně (resp. od jejich realizace) stěžovatel také odvíjí počátek "dosavadního, stále trvajícího jiného zásahu orgánů veřejné moci do [svých] ústavně zaručených práv". V takovém případě tak nelze dospět k závěru o existenci jiného zásahu orgánu veřejné moci, neboť zřízení zástavních práv je přímým odrazem rozhodnutí orgánu veřejné moci a zcela na nich spočívá. Stěžovatel v prvé řadě nedoložil, že by byl proti zmíněným rozhodnutím finančního úřadu ve své době podal odvolání, o kteréžto možnosti v nich byl řádně poučen. Ústavní soud v té souvislosti nepřehlédl, že zmíněná rozhodnutí finančního úřadu nebyla všechna vydána současně, ale s odstupem několika týdnů, nicméně minimálně již po vydání v pořadí čtvrtého rozhodnutí o uplatnění zástavního práva (č. 50/98 ze dne 4. 8. 1998) musel být stěžovateli jím naříkaný hrubý nepoměr mezi dluhem na dani a rozsahem zajištění jeho nemovitostí dostatečně zřejmý. Dle Ústavního soudu bylo již tehdy namístě brojit proti narůstajícímu rozsahu zajištění daňové pohledávky opravnými prostředky. Jestliže tak stěžovatel nečinil, sám se tím připravil o možnost nápravy. Tento nedostatek pak nelze zhojit cestou podání "zásahové" ústavní stížnosti s tím, že tu již není žádné rozhodnutí, které by bylo možno zvlášť ústavní stížností napadnout. Takové rozhodnutí tu dnes již zřejmě není, avšak, jak je patrné z výše uvedeného, nebylo tomu tak na počátku. To ovšem vylučuje, aby účinky a právní poměry založené takovým rozhodnutím mohly být nyní (po více jak 20 letech) odklizeny v rámci řízení o ústavní stížnosti proti jinému zásahu namísto proti samotnému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Jinak řečeno, účinky vzpomínaných rozhodnutí finančního úřadu nelze za této situace "přetavit" v jiný zásah jen proto, že stěžovatel nevyužil možnosti ochrany svých práv, která se mu nabízela.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2019
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj