Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 19. dubna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera o stížnosti GRATO spol. s r. o., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] a, [PSČ obec], zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 184 EC 352/2010 ze dne 17. ledna 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných články 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení článku 90 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu se domáhá jeho zrušení. Napadeným rozhodnutím bylo soudem I. stupně v řízení o žalobě stěžovatele pro zaplacení částky 1.008,- Kč s přísl., představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, kterážto pohledávka byla stěžovateli postoupena, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku s příslušenstvím stěžovateli zaplatit. Dále byla žalovanému stanovena povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 300,- Kč, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli již nepřiznal dále jím požadované náklady představující odměnu za zastoupení advokátem, jež považoval za neúčelně vynaložené. Stěžovatel v podrobně zdůvodněné stížnosti i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu nákladů řízení se týkající (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 257/05, I. ÚS 191/06, I. ÚS 1236/07) obsáhle oponuje závěrům obecného soudu, jehož postup při rozhodování o nákladech řízení považuje za svévolný, jeho rozhodnutí za nespravedlivé, v podstatě za nepředvídatelné a nedostatečně zdůvodněné, přičemž uvádí řadu argumentů, včetně poukazu na hmotněprávní úpravu týkající se postoupení pohledávky a na příslušnou procesní úpravu, obsahující pravidla rozhodování o nákladech řízení s důrazem na výdaje, které při svém podnikání vynakládá, podle něj svědčících pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné jím uplatňované výši.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další). V posuzovaném případě Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil. Obecný soud se danou věcí, a to i pokud jde o napadený výrok o nákladech řízení, pečlivě zabýval, přičemž se zcela správně v souladu se zákonnou úpravou věnoval posouzení účelnosti vynaložených nákladů jako podmínky jejich přiznání. Jeho rozhodnutí nepokládá Ústavní soud za nepředvídatelné z důvodů, které již uvedl ve svých rozhodnutích ve srovnatelných věcech sp. zn. IV. ÚS 3259/11, III. ÚS 3563/11 a III. ÚS 3694/11. Napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu neobsahuje prvky libovůle, neboť nepřiznání nákladů řízení stěžovateli v plné jím požadované výši, odůvodněné jejich nepotřebností a tedy neúčelností ve smyslu aplikovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., je soudem řádně zdůvodněno, mimo jiné poukazem na charakter dané typové věci, jednoduché po skutkové i právní stránce, kde jsou v žalobě měněny pouze identifikační údaje žalované strany, přičemž vyplňování údajů do žalob je činností nevyžadující odborných znalostí. Závěr soudu vedoucí k nepřiznání části uplatněných nákladů řízení považuje Ústavní soud za akceptovatelný a do ústavně zaručených práv stěžovatele nezasahující, přičemž, stejně jako to již učinil v předcházejících srovnatelných věcech stěžovatele, zároveň odkazuje na své úvahy a závěry týkající se rozhodování Ústavního soudu o nákladech řízení, zejména pak v bagatelních věcech, uvedené v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011. Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. dubna 2012
Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu