Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. S., Bc, zastoupeného JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 6 As 33/2006-92, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Policie ČR, Správa Jihomoravského kraje se sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2005, č. j. 31 Ca 60/2005-44 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyl v době podání ústavní stížnosti dosud pravomocně ukončen spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, neboť soudní řízení dále pokračuje pod zn. 31 Ca 60/2005 před Krajským soudem v Brně, kterému byla věc napadeným rozhodnutím vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se stěžovatel domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
JUDr. Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj