Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., t. č. Věznice J. P. O. BOX 8, [PSČ obec] nad Labem, zastoupeného JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Nymburce, ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 1 Nt 551/2012, za účasti Okresního soudu v Nymburce jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2013, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. sp. zn. 1 Nt 551/2012 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo podle § 320 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že stěžovatel vykoná tresty odnětí svobody postupně uložené Okresním soudem v Liberci ve věcech sp. zn. 5 T 196/2010, 4 T 162/2002 a 5 T 139/2005 ve věznici s ostrahou. Ve své stručné ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že řízení před okresním soudem, jehož předmětem bylo sjednocení způsobu výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody, bylo projednáno bez jeho přítomnosti, a to navíc za situace, kdy o zajištění své osobní přítomnosti při jednání požádal. Stěžovatel je také toho názoru, že trestní řád sloučit výkon trestu zařazený do věznice s dohledem s výkonem trestu zařazeného do věznice s ostrahou neumožňuje. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývajících z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. V projednávané věci jde o otázku uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní ve vykonávacím řízení, konkrétně v případě, kdy je rozhodováno dle § 320 odst. 3 trestního řádu o společném způsob výkonu postupně uložených trestů. Ústavní soud má za to, že k jejímu zodpovězení je na místě se inspirovat kritérii, jaká formuloval již například při řešení otázky nezbytnosti osobního slyšení před odvolacím soudem, kterou posuzoval v případě sp. zn. I. ÚS 102/06. Z nich je v projednávané věci klíčový zejména charakter řízení, viděný ve světle důležitosti projednávané věci pro stěžovatele. Nutno uvést, že soudem nebylo rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, a pokud jde o trest, nebylo rozhodováno o jeho druhu či výši, ale toliko o způsobu jeho výkonu. Vzhledem k tomu je Ústavní soud přesvědčen, že požadavky na kontradiktornosti trestního procesu a rovnost zbraní, byť bylo jednáno bez stěžovatelovy přítomnosti, nebyly v dané věci porušeny. Pokud jde o stěžovatelův právní názor, že trestní řád neumožňuje sloučit výkon trestu ve věznici s dohledem s výkonem trestu ve věznici s ostrahou, Ústavní soud se s ním neztotožňuje. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel tuto svoji interpretaci nijak neodůvodnil, Ústavní soud dále pouze odkazuje na znění § 320 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. července 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu