Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti MUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 230/2024-444 ze dne 19. 2. 2025, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Nemocnice X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Městský soud v Praze i po výrazném snížení hodnoty předmětu řízení z cca 1,4 mil. Kč na cca 360 tis. Kč určil výslednou náhradu nákladů řízení podle původní žalované částky. Předmětem ústavního přezkumu není primárně posouzení procesního úspěchu účastníků, nýbrž otázka tarifní hodnoty, z níž byla vypočtena náhrada nákladů řízení.
2. Stěžovatel vedl s vedlejší účastnicí dlouholetý pracovněprávní spor o zaplacení peněžitých nároků. Původně se domáhal částky 353 439 Kč; po spojení s další žalobou přesahující cca 1 mil. Kč činil celkový předmět řízení 1 449 909 Kč s příslušenstvím. V průběhu cca desetiletého řízení však byly některé části nároku vzaty zpět, jiné pravomocně zamítnuty a po zásahu Nejvyššího soudu zůstala předmětem dalšího řízení částka 368 030 Kč.
3. V následném řízení Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovateli částečně vyhověl a přiznal mu částku 313 439 Kč s příslušenstvím, zatímco žalobu ohledně částky 54 591 Kč zamítl. Městský soud toto rozhodnutí v záhlaví označeným rozsudkem převážně potvrdil a současně uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 198 452,10 Kč. Při určení náhrady nákladů vycházel z tarifní hodnoty 1 449 909 Kč po celé řízení, aniž zohlednil, že v jeho pozdějších fázích bylo rozhodováno o nižší částce.
4. Stěžovatel namítá porušení čl. 2 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru obecné soudy nesprávně určily tarifní hodnotu pro výpočet náhrady nákladů řízení. Po celé řízení vycházely z původně žalované částky, přestože předmět sporu se v jeho průběhu podstatně změnil. Takový postup má být v rozporu s advokátním tarifem i ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. I. ÚS 2890/20, a představovat svévolný zásah do práva na spravedlivý proces. Současně stěžovatel namítá, že vedlejší účastnici jako státní příspěvkové organizaci disponující vlastním právním oddělením neměly být přiznány náklady externího advokátního zastoupení. Východiskem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že výše tarifní hodnoty, z níž se určuje mimosmluvní odměna advokáta, se má odvíjet od výše peněžitého plnění, které je předmětem řízení v době započetí úkonu právní služby. Proto soudy neměly mechanicky vycházet z původní hodnoty sporu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud dlouhodobě zastává nanejvýš zdrženlivý přístup k problematice náhrady nákladů řízení a nákladové výroky podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení, jako otázky vzhledem k věci samé jednoznačně podružné, představuje především otázku aplikace podústavního práva, která zpravidla nedosahuje intenzity zásahu do základních práv. Do rozhodování obecných soudů proto Ústavní soud ingeruje pouze výjimečně, zejména tehdy, je-li nákladový výrok projevem svévole, extrémního formalismu, vnitřní rozpornosti či naprosté nepředvídatelnosti.
7. Při přezkumu nákladových výroků Ústavní soud vychází z bodu 34 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (...). Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
8. Prismatem naznačeného východiska tak ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 nemůže znamenat, že by každá polemika s určením tarifní hodnoty či výpočtem nákladů automaticky nabývala ústavněprávní dimenze. Podstatou přezkumu v nynější věci je otázka existence mimořádných okolností a mj. přesahu vlastního zájmu stěžovatele, které musejí být dány pro závěr o opodstatněnosti ústavní stížnosti.
9. Stěžovatel však toliko namítá nesprávné určení tarifní hodnoty a nedůvodné přiznání náhrady nákladů podle něj neúčelně vynaložených za externí zastoupení vedlejší účastnice. Ačkoli poukazoval na výši uložené povinnosti 198 452,10 Kč, neuvedl skutečnosti nad rámec polemiky s výkladem advokátního tarifu, tedy s aplikací podústavního práva, která sama o sobě zásah Ústavního soudu neodůvodňuje. V této argumentaci Ústavní soud neshledává mimořádnou okolnost, přesah vlastních zájmů či systémový problém v rozhodování obecných soudů, které by věci dodávaly ústavněprávní význam. Nad rámec Ústavní soud dodává, že stěžovatel sice tvrdí, že do roku 2017 byla předmětem řízení částka 353 000 Kč a od roku 2022 částka 368 030 Kč, řízení však bylo zahájeno v roce 2015 a pravomocně skončeno v roce 2025. Z jeho tvrzení a časových souvislostí tak plyne, že přibližně polovinu doby byl předmětem řízení onen celý nárok ve výši 1,4 mil. Kč.
10. Prismatem omezeného ústavněprávního přezkumu Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu