I. ÚS 1191/10

Odůvodnění

I. Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti, neboť v nich "shledává politickou diskriminaci", jakož i založení procesního stavu "nerovnosti zbraní". Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu sp. zn. 17 C 24/2003 Ústavní soud zjistil, že před Městským soudem v Brně je vedeno řízení o ochranu osobnosti mezi stěžovatelem (žalobcem) a žalovanými 1) Ing. arch. J. S., 2) Ing. arch. Z. H. a 3) Ing. arch. M. L., za účasti Vysokého učení technického v Brně jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných. Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně nepřipustil vstup Ing. arch. J. S. ml. - syna stěžovatele - jako vedlejšího účastníka na straně žalobce s odůvodněním, že je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, jímž jeho dřívější rozhodnutí, kterým přistoupení stěžovatele jako vedlejšího účastníka připustil, stejně jako potvrzující usnesení odvolacího soudu, bylo zrušeno, a to na základě dovozeného porušení základního práva žalovaných na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. K odvolání stěžovatele odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily výlučně odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2036/08, jenž je však založen na právních závěrech, kterými Ústavní soud zjevně popřel východiska, vyjádřená k otázce vedlejšího účastenství v dřívějším nálezu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03, tehdy účastenství VUT v Brně na straně žalovaných. Veden tímto "novým přístupem" podal proto i stěžovatel návrh na jeho přistoupení do řízení na své procesní straně, kterému sice obecné soudy vyhověly, jejich rozhodnutí však byla poté zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2036/08 zrušena. Dovozuje proto, že Ústavní soud "tehdy (nálezem sp. zn. I. ÚS 553/03) pouze politicky účelově vybočil z obecně uznávaného pojetí vedlejšího účastenství ve prospěch žalovaných a zase se k němu v náš neprospěch vrátil". Podle stěžovatele však připuštění vedlejšího účastníka na straně žalovaných s "pouze tvrzeným virtuálním právním zájmem na jeho výsledku" implikuje "skutečný právní zájem" na vedlejším účastenství stěžovatelova syna a současně i partnera v podnikání.

Z lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že ústavní stížnost proti totožným rozhodnutím obecných soudů podal se stejnou argumentací samostatně rovněž syn stěžovatele pod sp. zn. III. ÚS 1192/10.

Stěžovatel ve věci dále vznesl námitku podjatosti vůči členu I. senátu Ústavního soudu soudci Františku Duchoňovi. O námitce rozhodl II. senát Ústavního soudu dne 3. 6. 2010 tak, že soudce František Duchoň je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1191/10, a to proto, že ve věci stěžovatelů rozhodoval již dříve jako soudce Nejvyššího soudu.

Podle rozvrhu práce Ústavního soudu ze dne 1. ledna 2010 § 10 odst. 3 nahradila vyloučeného soudce JUDr. Dagmar Lastovecká.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

O totožných námitkách směřujících vůči napadeným rozhodnutím, a to na základě ústavní stížnosti syna stěžovatele, rozhodl dne 10. 6. 2010 Ústavní soud usnesením pod sp. zn. III. ÚS 1192/10, jímž byla zmíněná ústavní stížnost odmítnuta. Podle názoru I. senátu Ústavního soudu důvody zjevné neopodstatněnosti dopadají na stejné námitky i ve vztahu ke stěžovateli.

Rovněž ústavní stížnost stěžovatele lze hodnotit jako polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, kterým o ústavní stížnosti jiných účastníků téhož občanskoprávního řízení (žalovaných) rozhodl Ústavní soud tak, že zrušil tehdy napadená rozhodnutí obecných soudů (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003), jimiž návrhu stěžovatele na přistoupení jeho syna jako vedlejšího účastníka na jeho straně vyhověly. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Při následném rozhodování (po předchozím kasačním rozhodnutí Ústavního soudu), jak uvedl již Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1192/10, byly obecné soudy vystaveny požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout a respektovat nikoli coby "všeobecnou" (precedenční), nýbrž jakožto "konkrétní", založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako závaznost, která se již Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) týká, a která je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci (srov. nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v elektronické databázi na adrese http://nalus.usoud.cz). Obdobnému požadavku je nyní vystaven i Ústavní soud sám, neboť i on je svými rozhodnutími vázán (srov. kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 425/97).

Odtud plyne, že v daném řízení nemůže být před Ústavním soudem znovu otevřena (shodná) otázka vedlejšího účastenství stěžovatele, pakliže byla již posouzena jeho předchozím kasačním nálezem (sp. zn. I. ÚS 2036/08); může jít toliko o posouzení, zda následnými rozhodnutími obecné soudy důsledkům "kasační" vázanosti nálezem Ústavního soudy vyhověly. O tom však v dané věci pochyb není, a v tomto smyslu je nekritizuje ani stěžovatel. Na odůvodnění napadených rozhodnutí proto nyní postačí v podrobnostech odkázat.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu

Odůvodnění

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010 č.j. 13 Co 435/2009-609 ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2009 č.j. 17 C 24/2003-594. Podle platného rozvrhu práce připadla tato věc I. senátu Ústavního soudu. Dopisem ze dne 17. 5. 2010 vznesl stěžovatel prostřednictvím právního zástupce námitku podjatosti soudce Františka Duchoně, který je členem I. senátu, neboť již ve sporu rozhodoval ještě jako soudce Nejvyššího soudu.

Soudce František Duchoň ve vyjádření ze dne 27. 5. 2010 k této námitce podjatosti uvedl, že jsou splněny podmínky pro jeho vyloučení dle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 36 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

Z uvedeného vyplývá, že soudce František Duchoň, jako soudce Nejvyššího soudu, rozhodoval ve věci účastníků řízení před Ústavním soudem. Na základě shora uvedené skutečnosti II. senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce pro rozhodování o vyloučení soudců I. senátu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyloučil soudce Františka Duchoně z projednání a rozhodování ústavní stížnosti stěžovatele, protože jsou ve věci naplněny podmínky shora citovaného § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně II. senátu Ústavního soudu