Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. B. a b) M. B., zastoupených Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017 č. j. 22 Cdo 46/2017-2905 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2016 č. j. 28 Co 190/2014-2255, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. dubna 2017, stěžovatelé navrhli zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé se v odvolacím řízení ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví domáhali přerušení odvolacího řízení do pravomocného vyřešení související restituce. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. srpna 2016 č. j. 28 Co 190/2014-2255 jejich návrh na přerušení řízení zamítl. Zároveň je poučil, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.
3. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. října 2016 sp. zn. I. ÚS 3017/16 odmítl pro nepřípustnost. Podle jeho názoru měli stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti vyčerpat dovolání. Stěžovatelé tak následně podali proti usnesení krajského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 19. ledna 2017 č. j. 22 Cdo 46/2017-2905 pro nepřípustnost.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že došlo k porušení jejich práv, neboť krajský soud zamítl jejich návrh na přerušení řízení, aniž by své rozhodnutí důkazně podložil. Především totiž nevyčkal odpovědi Státního pozemkového úřadu, pobočky Mladá Boleslav, na otázku, jaká související restituční řízení tento úřad vede. Porušil tak zásadu in dubio pro reo a zásadu omezení zásahů do pokojného stavu. Nevyčkáním vyřešení majetkoprávních vztahů mezi subjekty povinnými z restituce porušil krajský soud i právo stěžovatelů vlastnit majetek, který by měli po vypořádání restitucí nabýt. Jejich vlastnický podíl by byl zkrácen o neoprávněně přiřknutý vypořádací podíl subjektům povinným z restituce.
II. Přípustnost ústavní stížnosti 5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
7. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
8. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
9. Takovou výjimku však projednávaná věc nepředstavuje (k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení ze dne 21. července 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 nebo ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16). Je tomu tak právě proto, že zásah do práv, jenž stěžovatelé tvrdí, je nyní pouze hypotetický a vychází z toho, co by se stalo v případě, že by krajský soud v dané situaci rozhodl meritorně. Pak jim ale nic nebude bránit v tom, aby uplatnili opravné prostředky proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu a po jejich vyčerpání podali i novou ústavní stížnost. Stěžovatelé také mohou návrh na přerušení řízení podávat opakovaně, zejména s poukazem na nově zjištěné skutečnosti či důkazy. Totéž vyplývá i z napadeného usnesení krajského soudu, který výhradně k okamžiku svého rozhodnutí uzavřel, že "v tuto chvíli nejsou naplněny podmínky § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pro přerušení řízení".
10. Vzhledem k předchozímu rozhodnutí Ústavního soudu v této věci nekladl Ústavní soud stěžovatelům k tíži, že podali dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Posouzení přípustnosti dovolání náleží v prvé řadě Nejvyššímu soudu (srov. § 239 občanského soudního řádu), Ústavní soud v tomto směru jen posuzuje, zda závěry Nejvyššího soudu nejsou protiústavní.
11. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.
12. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2017 Pavel Rychetský v. r. soudce zpravodaj