Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Brožem, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2140/2025-790 ze dne 29. 10. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a shrnutí předchozího průběhu řízení
1. Stěžovatel se před obecnými soudy po původní žalované, která v průběhu řízení zemřela, domáhal zaplacení částky 650 tisíc Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že mezi ním a původní žalovanou byla v únoru 1996 uzavřena kupní smlouva, kterou původní žalovaná prodala stěžovateli nemovitosti, za což měla převzít od stěžovatele 650 tisíc Kč. Kupní smlouvu následně soudy shledaly neplatnou. Původní žalovaná ale kupní cenu stěžovateli nevrátila.
2. Procesní historie dosavadního průběhu řízení je rozsáhlá, účastníkům je známa a Ústavní soud pro detaily odkazuje na napadené rozhodnutí. Lze shrnout, že Okresní soud v Ostravě v dubnu 2018 v pořadí už třetím rozsudkem (č. j. 54 C 156/2005-564) žalobě vyhověl (jeho první rozsudek zrušil odvolací soud a druhý rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 5630/2015-532). Krajský soud v Ostravě však k odvolání žalované změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (rozsudek č. j. 8 Co 84/2024-764). Oproti okresnímu soudu totiž po opětovném dokazování dospěl k jinému závěru ohledně skutkového stavu. Stěžovatel podle krajského soudu poskytl částku 650 tisíc Kč původní žalované pouze jednou, a to jako předmět půjčky. Krajský soud tak vyvrátil argumentaci předestřenou stěžovatelem o dvojí úhradě částky 650 tisíc Kč, neboť by to podle soudu odporovalo logice konstrukce ujednání propadné zástavy.
3. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť napadené rozhodnutí nezáviselo na řešení stěžovatelem předkládané otázky. Stěžovatel v dovolání vycházel z odlišného skutkového stavu než odvolací soud - stěžovatel podle krajského soudu totiž původní žalované na základě neplatné kupní smlouvy z února 1996 nic neplnil. Jediné plnění skutečně poskytnuté původní žalované bylo poskytnutí finančních prostředků z titulu půjčky. Stěžovatel naopak vycházel z toho, že plnil na základě neplatné kupní smlouvy. Nejvyšší soud pak ani neshledal, že by krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
4. Stěžovatel podal proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé Nejvyšší soud se podle stěžovatele odchýlil od svého prvního rozsudku v této věci a také od rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2323/2009, čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování, rovnosti před zákonem a právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny. V důsledku napadené rozhodnutí porušuje i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zadruhé stěžovatel namítá, že došlo k porušení rozvrhu práce Nejvyššího soudu, a tím i k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že měl o jeho dovolání rozhodovat senát č. 28 jako při prvním dovolání a není žádný důvod, aby o věci rozhodoval senát č. 23.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyžádaného spisu Nejvyššího soudu a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zasahuje do rozhodovací praxe obecných soudů jen výjimečně v případě porušení základních práv stěžovatele. K tomu v nynější věci nedošlo.
7. První námitka stěžovatele směřuje k podstatě věci. Stěžovatel má za to, že věc měla být rozhodnuta jinak - v jeho prospěch. Odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu, které v napadeném usnesení Nejvyšší soud nerespektoval. Stěžovatel však pomíjí důvod, pro který Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Nejvyšší soud je vázán zákonnými mezemi přípustnosti dovolání a není oprávněn k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu nad rámec toho, co zákon umožňuje. Nejvyšší soud dovolání odmítl proto, že stěžovatel při formulaci právní otázky, na které mělo rozhodnutí odvolacího soudu záviset, vycházel z odlišného skutkového stavu než odvolací soud. V ústavní stížnosti však stěžovatel nepředkládá argumenty, proč byl tento závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání mylný (tj. proč vycházel ze shodného skutkového stavu). Rozsudky, od nichž se měl Nejvyšší soud odchýlit, přitom také vycházely z jiného skutkového stavu, než je skutkový stav, který naposledy zjistil krajský soud. V obou stěžovatelem zmiňovaných případech byl skutkový stav takový, že k plnění z kupní smlouvy došlo.
8. Jinými slovy, podle zjištěného skutkového stavu na základě kupní smlouvy nebylo plněno, peněžní prostředky byly poskytnuty pouze v režimu smlouvy o půjčce, zatímco kupní smlouva měla výlučně zajišťovací (propadně zástavní) funkci. Za této situace není nic protiústavního na závěru Nejvyššího soudu, že judikatura k vypořádání plnění z neplatné kupní smlouvy na nově zjištěný skutkový stav nedopadá, neboť předpokládá existenci plnění poskytovaného podle smlouvy.
9. Ústavní soud navíc připomíná, že námitka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny není bránou k aktivaci Ústavního soudu jako další odvolací instance. Zjišťování skutkového stavu a výklad podústavního práva je na obecných soudech, nevybočí-li z mezí ústavnosti. Je rovněž primárně věcí Nejvyššího soudu, jak interpretuje a aplikuje svoji vlastní judikaturu, pokud neporuší povinnosti plynoucí z práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny (např. nepostoupením věci velkému senátu, jsou-li naplněny podmínky § 20 zákona o soudech a soudcích).
10. Druhá námitka stěžovatele se týká porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tuto námitku shledal Ústavní soud materiálně nepřípustnou s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků. Stěžovatel na nesprávný rozhodovací senát Nejvyššího soudu poukazuje až v řízení o ústavní stížnosti, ačkoliv mu v průběhu řízení o dovolání byl doručen informační dopis o složení rozhodujícího senátu, proti kterému žádné námitky neuplatnil. Z toho důvodu se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí s touto námitkou ani nemohl vypořádat. Učinil tak až ve vyjádření k ústavní stížnosti, kde vysvětlil, že byla naplněna výjimka, aby věc nebyla přidělena senátu č. 28, který ve věci dříve vydal kasační rozhodnutí. Došlo totiž ke změně v určení působnosti původního senátu (soudního oddělení 28) od doby, kdy o věci tento senát poprvé rozhodoval - nově totiž už nerozhodoval ty spory z "bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné či zdánlivé smlouvy".
11. Projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti, ač ji stěžovatel mohl vznést již dříve, by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy také přísluší. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 42/25, bod 17; či III. ÚS 2387/24, bod 36, a tam uvedená judikatura).
12. Ústavní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek neporušil základní práva stěžovatele. Stížnost proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu