Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti H. D. T., zastoupeného JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 A 76/2025 ze dne 5. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 6. 5. 2026 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením o porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Krajský soud v Brně vedl řízení o stěžovatelově žalobě na ochranu proti nečinnosti vedlejšího účastníka v souvislosti s vyřízením stěžovatelovy žádosti o vydání zaměstnanecké karty. V průběhu řízení o stěžovatelově žalobě vedlejší účastník ve stěžovatelově správní věci rozhodl. Stěžovatel nato vzal žalobu zpět a požadoval náhradu nákladů řízení před soudem. Krajský soud napadeným usnesením řízení o stěžovatelově žalobě zastavil (výrokem I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrokem II.).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení celého napadeného usnesení, protože nesouhlasí s jeho výrokem II. a s jeho odůvodněním. Domnívá se, že nemá další prostředky ochrany. Namítá, že nesl náklady řízení ve výši 10 000 Kč, které jsou pro něj jako studenta znatelné a nikoliv bagatelní. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro pozdější chování vedlejšího účastníka.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou dány podmínky pro projednání stěžovatelovy ústavní stížnosti. Shledal přitom, že ústavní stížnost je předčasná, a proto není přípustná.
4. Stěžovatel sice správně odkázal na § 104 odst. 2 soudního řádu správního, podle něhož je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Pokud však kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu jako celku, respektive pokud stěžovatel napadne kasační stížností i další výrok rozhodnutí krajského soudu vedle jeho výroku o nákladech řízení, může se Nejvyšší správní soud zabývat i nákladovým výrokem napadeného rozhodnutí (viz usnesení jeho rozšířeného senátu č. j. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS, a jeho rozsudky č. j. 5 As 3/2024-23, bod 53, nebo č. j. 2 As 24/2025-46, bod 57). Proti napadenému rozhodnutí - usnesení krajského soudu o zastavení řízení - je kasační stížnost objektivně přípustná; viz § 104 a contrario a § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního i poučení krajského soudu v napadeném usnesení.
5. Ústavní soud ve vyhledávání informací o řízení na webu Nejvyššího správního soudu zjistil, že proti napadenému rozhodnutí byla dne 25. 3. 2026 podána kasační stížnost a řízení (vedené pod sp. zn. 21 Azs 47/2026) o ní dosud nebylo skončeno. Tuto informaci dne 14. 5. 2026 Ústavní soud ověřil telefonickým dotazem u Nejvyššího správního soudu.
6. V důsledku toho se Ústavní soud stížnostními námitkami nezabýval, neboť by (ať už by rozhodl jakkoliv) mohl zasáhnout do rozhodování správních soudů, které ve věci dosud nevydaly konečné rozhodnutí. Celá věc se teď nachází ve fázi řízení před Nejvyšším správním soudem a minimálně do doby skončení řízení o kasační stížnosti je třeba na stěžovatelovu ústavní stížnost hledět jako na předčasnou. Ústavní stížnost je totiž až krajním prostředkem k ochraně práva - nastupuje tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná (srov. § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel k ústavní stížnosti nepřiložil plnou moc pro svou advokátku k zastupování v řízení před Ústavním soudem. Platí přitom, že v řízení před Ústavním soudem musí být zastoupen advokátem či advokátkou (§ 29 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na předčasnost nyní podané ústavní stížnosti ale Ústavní soud stěžovatele k odstranění této vady nevyzýval, protože by to nic nezměnilo na její nepřípustnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 291/04 nebo I. ÚS 2900/25, bod 3).
8. Soudce zpravodaj shrnuje, že odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Neshledal přitom důvod pro aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
9. Ústavní soud dodává, že tím neupírá stěžovateli možnost podat ústavní stížnost, jakmile bude řízení před správními soudy definitivně skončeno. Takovou ústavní stížnost Ústavní soud pak neodmítne jako opožděnou, a to i kdyby stěžovatel znovu napadl primárně nákladový výrok. Stěžovatel by měl v opakované ústavní stížnost uvést, že jeho nynější ústavní stížnost byla odmítnuta pro předčasnost, čímž zdůvodní, proč svou ústavní stížnost podanou po uplynutí lhůty k jejímu podání považuje za přípustnou. Ústavní soud však podotýká, že do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů zasahuje jen v případech porušení základních práv jednotlivců a že ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34, a nález sp. zn. I. ÚS 2552/24, body 21 až 37). Také tyto okolnosti by měl stěžovatel případně ve své opakované ústavní stížnosti znovu a náležitě vysvětlit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2026
Jan Wintr, v. r. soudce zpravodaj