I. ÚS 1228/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele a jeho matky B. K., kterou se domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel a jeho matka požadovali zaplacení náhrady škody ve výši nákladů vzniklých v souvislosti se zajištěním speciálního vzdělávání a potřeb stěžovatele ve výši 360 000 Kč, nákladů na speciální zdravotní péči v souvislosti s alergií na bílkovinu kravského mléka ve výši 340 000 Kč, nákladů právního zastoupení v soudních sporech ve výši 350 000 Kč, zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 000 Kč a 250 000 Kč a zaslání omluvy za způsobenou škodu na zdraví. Stěžovatel a jeho matka spatřovali nesprávný úřední postup v činnosti Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "opatrovnický soud"), který rozhodoval ve věci péče o stěžovatele na základě návrhu jeho otce na změnu výchovného prostředí z roku 2019. Tvrdili, že opatrovnický soud měl již v roce 2020 shromážděné všechny podklady pro rozhodnutí, přesto zadal vypracování znaleckých posudků, což vedlo ke zbytečnému prodloužení celého řízení, a tím škodě na stěžovatelově zdraví. Opatrovnický soud podle nich ignoroval jimi předložené lékařské zprávy, že je třeba urychleně zajistit změnu v péči o stěžovatele, jinak bude narušen jeho psychosociální vývoj a zdraví, což se poté stalo. Opatrovnický soud podle jejich tvrzení pochybil i v tom, že vypracování znaleckých posudků zadal znalkyním, které byly činné i v předchozím opatrovnickém řízení, ve kterém závažně pochybily, a jejich závěry proto nemohly být považovány za objektivní a nestranné.

3. Obvodní soud dospěl k závěru, že v opatrovnickém řízení nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí, které by bylo následně pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (§ 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb.). Ve vztahu k namítanému nesprávnému úřednímu postupu opatrovnického soudu (§ 13 téhož zákona) obvodní soud zdůraznil, že řízení podle citovaného zákona nemůže plnit funkci opravného prostředku k postupu opatrovnického soudu a že není oprávněn vyjadřovat se k hodnocení důkazů v opatrovnickém řízení. Upozornil na skutečnost, že délka opatrovnického řízení byla zásadně ovlivněna i procesní aktivitou matky (její obsáhlá vyjádření v délce několika desítek stran, značné množství důkazů ohledně zdravotního stavu stěžovatele, několikeré námitky podjatosti, námitky protokolace, námitky ke jmenování znalkyň). Obvodní soud poukázal na skutečnost, že celková délka opatrovnického řízení, které je ovládáno zásadou vyšetřovací a jehož účelem je dospět k rozhodnutí, které bude v nejlepším zájmu dítěte, v celkovém kontextu náročnosti projednávané věci nebyla nijak nepřiměřená ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

4. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo odvolání stěžovatele a jeho matky zamítnuto a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolatelé kritizují závěry městského soudu pouze v rovině skutkové, nikoliv právní.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel uvádí, že napadá postup opatrovnického soudu, který nereflektoval jeho potřebu stabilizace poměrů a nezohlednil obsáhlé, konzistentní a dlouhodobé lékařské zprávy popisující jeho poruchu přizpůsobení, emocí a chování (jako důsledek posttraumatické stresové poruchy) a úzkosti. Svým postupem (zadávání dalších znaleckých posudků podjatým znalcům) způsobil podle stěžovatele opatrovnický soud neopodstatněné průtahy řízení, které měly za následek poškození jeho zdraví.

6. Stěžovatel tvrdí, že v opatrovnickém řízení bylo porušeno jeho právo být slyšen zaručené čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Uvádí, že opatrovnický soud vážně pochybil, když s ním provedl pohovor, ačkoliv odborníci upozorňovali, že tento úkon pro něj znamená nadměrnou psychickou zátěž, a navíc jeho názor v rozhodnutí nijak nezohlednil. Stěžovatel zdůrazňuje, že opatrovnický soud protahoval řízení proto, aby si zajistil podklady pro své rozhodnutí, které ale nebylo v jeho zájmu, jelikož on s aktuálním nastavením péče nesouhlasí.

7. Stěžovatel polemizuje se závěrem obecných soudů, že délka řízení byla přiměřená okolnostem, a opakuje, že řízení bylo protahováno zbytečným zadáváním znaleckých posudků. Vyčítá obecným soudům, že neprovedly dokazování ke zjištění, zda byly úkony opatrovnického soudu nezbytné pro rozhodnutí, či zda mohl opatrovnický soud naopak rozhodnout i bez nich, a byly tudíž nadbytečné. Obecné soudy měly podle stěžovatele dále zjistit, zda opatrovnický soud nepochybil, když nerespektoval doporučení a závěry lékařských zpráv. Úkolem Ústavního soudu je podle stěžovatele vyřešit otázku, zda lze za průtahy v řízení považovat situaci, kdy soud může rozhodnout, avšak nařídí provádění dalších důkazů, které nejsou pro řízení podstatné.

8. Zásadní zásah do práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání s tím, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Podle stěžovatele jsou však skutková zjištění nižších soudů zatížena extrémním nesouladem s obsahem spisu, a stává se z nich proto otázka ústavněprávní.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen zákonnou zástupkyní a právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatel Ústavnímu soudu předestírá svůj pohled na skutkový stav a výklad příslušných zákonných ustanovení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení skutkových a právních závěrů přijatých obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Výhradně obecné soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

12. Závěry obecných soudů jsou podrobně zdůvodněny a z pohledu shora uvedených kritérií obstojí. Obecné soudy se se stěžovatelovými argumenty dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Obvodní soud zdůraznil, že v opatrovnickém řízení nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí, které by bylo následně pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, a podrobně odůvodnil délku opatrovnického řízení (srov. bod 3 tohoto usnesení). Městský soud vysvětlil, že v souladu s presumpcí správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Akcentoval, že postup opatrovnického soudu, který se v souladu se zásadou vyšetřovací rozhodne s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci vypracovat znalecký posudek, není nesprávným úředním postupem, a že v takovém postupu nespatřoval vadu ani opatrovnický odvolací soud. Zdůraznil, že znalecký posudek byl vypracován na návrh kolizního opatrovníka stejnými znalkyněmi, jelikož ty byly s věcí již obeznámeny. Městský soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že řízení bylo vzhledem ke všem okolnostem přiměřeně dlouhé a nebyly v něm zjištěny průtahy. Oba soudy zdůraznily, že nebylo třeba zabývat se stěžovatelem tvrzenou škodou, jelikož nebyl shledán nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí, a tudíž ani odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud stěžovateli dostatečně podrobně vysvětlil, že ve svém dovolání vychází ze svých závěrů o skutkovém stavu, které se však liší od skutkových zjištění, ze kterých vycházel městský soud. Proto Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, neboť stěžovatel závěr městského soudu kritizoval pouze v rovině skutkové.

13. Závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť se se stěžovatelem vznesenými tvrzeními řádně a logicky vypořádaly. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2026

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu