Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. D. C., zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph. D., advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 102/2016-24 ze dne 22. 2. 2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 46 A 64/2014-32 ze dne 26. 4. 2015 Krajský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8. 7. 2014 č. j. 101323/2014/KUSK, sp. zn. SZ 076956/2014/KUSK REG MP. Jím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora ze dne 31. 3. 2014, č. j. MKH/018394/2014, sp. zn. SÚ-004682/2014/Ne, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby "terénní úpravy parku pod Vlašským dvorem za účelem celkové obnovy parku včetně rozvodů vody, kanalizace, elektro, závlahového systému, veřejného a slavnostního osvětlení a kamerového systému Kutná Hora, Kutná Hora - Vnitřní Město" na blíže označených pozemcích v katastrálním území [k.ú.]. Rozhodnutí o umístění stavby bylo vydáno ve prospěch stavebníka Město Kutná Hora. Následnou kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud v judikátu sp. zn. 4 Ads 50/2008 uvedl, že nehodlá zpochybňovat možnost pořádání veřejné hudební produkce, avšak taková produkce by měla být pořádána (je-li zde nebezpečí z překročení hygienických limitů hluku) v místech, z nichž produkovaný hluk nebude působit na obyvatele obytných lokalit. V napadeném rozsudku však takto na předmětnou věc nenahlížel, když označil odkaz na spisovou značku 8 Ca 109/2005 bez dalšího odmítl. Stěžovatelka rovněž namítla, že v řízení předložila řadu důkazů, z nichž dle jejího názoru plyne důvodnost jejího nesouhlasu s realizací stavby. Soudy však k ní nepřihlédly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v zásadě postrádá ústavní rozměr, neboť je pouhým pokračováním nesouhlasu stěžovatelky se stavbou. Hodnocení takové argumentace však Ústavnímu soudu nepřísluší. Správní soudy, včetně kasačního, se věcí řádně zabývaly, přičemž jejich závěr o nemožnosti dovozovat nezákonnost stavby z domnělých obav z překročení hlukových limitů v budoucnosti v důsledku možného pořádání hudebních produkcí neshledává Ústavní soud nelogickým či v jiné poloze ústavně nekonformním. Pokud jde o stěžovatelkou připomínaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 50/2008-84 ze dne 22. 12. 2008, ten se sice ochranou zdraví ve vztahu k překročení hlukových limitů zabýval, ovšem nikoli z pohledu zákonnosti rozhodování o umístění stavby, nýbrž z pohledu ukládání pokuty pořadateli veřejné produkce hudby jako konkrétní, jednorázové události, tedy z hledisek diametrálně odlišných od nyní souzené věci. V nynějším případě přitom k realizaci stěžovatelkou tvrzených protiprávních zásahů ještě ani nedošlo (z její strany jde o obavy). Kasační soud nezkrátil stěžovatelku na jejích základních právech, pakliže k této judikatuře jako relevantní nepřihlédl. Ústavní soud pokládá za vhodné závěrem podotknout, že kasační soud výslovně poukázal na to, že správní orgány se zabývaly otázkou hlučnosti zamýšlené stavby obecně. V tomto ohledu bylo podstatným souhlasné závazné stanovisko orgánu hygieny, proti němuž však stěžovatelka žádné konkrétní námitky nevznesla.
Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 24. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu