Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost6× citováno

Spisová značka

I. ÚS 1254/11

Téma · generováno AIUrčení výživného a meze přezkumu Ústavního soudu

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 12. 5. 2011Zpravodaj: Duchoň FrantišekTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2011:1.US.1254.11.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - KS PlzeňNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 28. 4. 2011Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecněSenát: Ivany Janů (předseda)

Shrnutí · generováno AI

Otec napadl výši výživného s tím, že soud při posouzení jeho příjmů zohlednil také cestovní náhrady. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces a zdůraznil, že výši výživného zásadně určují obecné soudy podle okolností konkrétní věci. Stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Určení výživného podle § 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, je zásadně věcí obecných soudů, které v jednotlivých případech hodnotí schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče. Ústavní soud není další přezkumnou instancí oprávněnou přepočítávat výživné, nevyplývá-li z rozhodnutí porušení základních práv. Ústavní stížnost proti výši výživného byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech.
    Zobrazit v textu
  • Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilé děti.
    Zobrazit v textu
  • Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2011, čj. 14 Co 514/2010 - 557, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 7. 2010, čj. 99 P 599/2006 - 488, tak, že stěžovatel, jako otec, je povinen přispívat na výživu nezletilého R. částkou 5.000,- Kč měsíčně a na nezletilého F. částkou 4.000,- Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci k rukám matky, s účinností od 1. 11. 2009.

Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu v odůvodnění rozsudku, který sice přihlédl k tomu, že nastoupil do nového zaměstnání s průměrným čistým výdělkem 13.538,- Kč, ale na druhé straně připočítal i jeho cestovní náhrady, které dosahují měsíčního průměru 19.315,- Kč, takže vycházel z příjmu stěžovatele ve výši cca 30.000,- Kč měsíčně. Podle stěžovatele soud neměl obě položky sčítat, protože z charakteru cestovních náhrad je zřejmé, že se nejedná o příjem, ze kterého lze stanovit výživné. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy mu po odečtu výživného zbývá 4.538,- Kč na hrazení veškerých vlastních potřeb. Ve zmíněném rozhodnutí stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z přiloženého rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl. Vyšel ze zjištění, že příjem stěžovatele neodpovídá jeho schopnostem a možnostem. Od nástupu k současnému zaměstnavateli si nehledal výhodnější zaměstnání, své hodnotné nemovitosti převedl bezdůvodně na svoji matku a leasingové splátky na auto na svoji přítelkyni, i když auto sám používá. Jedná se o kroky vedené snahou o snížení jeho majetkového potenciálu.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zejména tvrdil, že jeho současné pracovní zařazení odpovídá získané kvalifikaci a svoji současnou finanční situaci nemůže nijak ovlivnit. Odvolací soud řízení doplnil zprávami o výdělku obou rodičů a konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro snížení výživného, za situace, kdy na straně stěžovatele došlo k výrazným změnám poměrů. Zjistil, že stěžovatel nastoupil dne 22. 9. 2009 do nového zaměstnání, kde vykonává obdobnou činnost jako předtím, nikoli však u zahraniční firmy, ale u menší firmy české. Tím u něj došlo k výraznému snížení mzdy. Při úvaze o výši výživného pro nezletilé děti dospěl odvolací soud k závěru, že nadprůměrné cestovní náhrady stěžovatele, který vykonává své služební cesty prakticky výlučně po ČR, dorovnávají jeho měsíční příjem a je tak možno vycházet z jeho příjmu ve výši cca 30.000,- Kč měsíčně. Těmto finančním možnostem odpovídá výživné pro staršího syna ve výši 5.000,- Kč a pro mladšího ve výši 4.000,- Kč měsíčně. Výše výživného reaguje i na skutečnost, že stěžovatel se s dětmi nestýká, neposkytuje jim žádná jiná plnění a jeho péče se v podstatě omezuje pouze na placení výživného.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu a staví tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost tedy směřuje k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný názor o přiměřené výši výživného pro nezletilé děti stěžovatele. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Jeho posláním je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o rodině a občanského soudního řádu. S námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádal. Ve věci nebylo shledáno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilé děti. Každý rodič nese odpovědnost za zabezpečení svých dětí, zrozených z partnerského vztahu, a to i po jeho skončení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací